SLP 10 (2016)

tento členský stát. 10 Osoby přicházející po moři často přicházejí nelegálně a pobřežní stát se pak stává členským státem příslušným pro řízení o mezinárodní ochraně. V minulosti jsme byli svědky toho, že evropské země (zřejmě i vzhledem k výše uve- deným pravidlům dublinského systému a nutnosti vést řízení o mezinárodní ochraně, které sebou nese výrazné finanční náklady a také patrně v nevyřčené snaze vyhnout se povinnosti dodržovat princip non-refoulement ) uplatňovaly restriktivní politiku vůči migrantům 11 a prováděly tzv. push-back operace či zavedly námořní „interdiction“ operace a programy nebo zavedly společné hlídky působící ve Středozemním moři na- zývané „příhraniční operace“, které měly modus operandi velmi podobný námořním zábranným programům. 12 Například Itálie přistoupila k několika programům na po- tírání ilegálního přistěhovalectví, kdy realizovala akce na volném moři a vracela lodě převážející migranty zpět do zemí, ze kterých připluli. Takové operace ve velké míře začaly v roce 2008, kdy Itálie uzavřela s Libyí dohodu o přátelství, partnerství a spolupráci, která uzavřela dlouholeté spory z dob, kdy byla Libye italskou kolonií. Smlouva se zabývala především hospodářskou spoluprací a odškodněním, které byla Itálie povinna Libyi zaplatit, ale pojednávala i o spolupráci v boji proti nelegální migraci. Tyto dvě země se dohodly na posílení hraničního kontrolního systému na libyj- ských hranicích a dohodly se též na tom, že k tomuto posílení budou používány italské vojenské jednotky. Od roku 2009 začala Itálie a Libye spolupracovat a organizovat operace na moři. Zásahové akce byly vždy prováděny v mezinárodních vodách italskými vojenský- mi loděmi, a podle dostupných informací byl na italské lodi vždy přítomen libyjský úředník a operace byla prováděna pod vedením Libye, italské lodě tedy jednaly jako zástupci Libye. Průběh operací byl takový, že italská vojenská loď zastavila loď vezoucí migranty na volném moři, následně je vzala k sobě na palubu a dopravila do Libye. V některých případech tato akce probíhala přímo v pobřežních vodách Libye. Později byly operace prováděny libyjský- mi loděmi za asistence italských úřadů, které nejprve zjistily lodě převážející migranty, které se mají navrátit a pak povolaly své libyjské partnery, aby danou operaci provedly. Italská strana tyto vynucené návraty uprchlíků nikdy nenazvala jako deportace nebo vyhoštění, vždy mluvila o „operazioni di riaccompagnamento“, tedy v překladu o operacích, kdy ital- ské lodě „doprovázely“ osoby zachráněné na moři do jejich výchozí země. Praxe Itálie však nebyla ojedinělá, je možné zmínit také námořní zábranný program prováděný Spojenými státy americkými ve spolupráci s Haiti, spolupráce Španělska a Maroka nebo Turecka a Řecka. 13 V posledních letech, a to především v souvislosti 10 Čl. 13 nařízení Dublin III. 11 K tomu více srov. HONUSKOVÁ, V. Definice uprchlíka a její výklad a aplikace v současném meziná- rodním právu. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2011. s. 197-198. 12 Srov. TREVISANUT, S. The Principle of Non – Refoulement at Sea and the Effeectivnes of Asylum Protection. In: Max Planc Yearbook of United Nations Law, 2008, 12, s. 244. 13 CORDEIL DE DONATO, M., MACCIONI, D.: Access to Protection: Bridges not Walls. CIR (Italian Coucil for Refugees). Rome, 2014. [online]. Citováno 20.7.2014. Dostupné z: http://www.epim.info/ wp-content/uploads/2011/02/CIR_ACCESS-TO-PROTECION_EN_2014.pdf. s. 91-92.

34