SLP 11 (2016)

apod.) nebylo důsledkem jen prosté nedbalosti, ale závažného zanedbání povinnosti péče o klienty zařízení. 58 Trestní právo dále musí s případy špatného zacházení spojit adekvátní trest , který bude dostatečně odstrašující a způsobilý plnit náležitou preventivní funkci. Musí též zajistit, aby osoby odpovědné za špatné zacházení nemohly těžit z obecných trestně- právních institutů (např. promlčení či upuštění od potrestání), jejichž důsledkem by bylo uložení neadekvátního či žádného trestu nebo zastavení stíhání apod. 59 Konečně, trestní právo musí umožnit adekvátní trestní postih zahrnující všechny aspekty špatného zacházení i v případech, kdy k němu dojde ze strany soukromých osob , 60 tedy nejen v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu veřejné moci. ͸.ͽ Autonomní význam pojmu „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy Závěrem kapitoly pojednávající o obsahu závazku trestně stíhat špatné zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy je namístě zmínit, že pojmy „trest“, „trestní obvinění“ či „trestní řízení“ ve smyslu Úmluvy mají autonomní obsah, který je odlišný od obsahu, který s těmito pojmy spojuje vnitrostátní právní řád. Ve stručnosti lze uvést, že tyto pojmy mají podle Úmluvy širší obsah a lze pod ně podřadit i některé formy správního trestání, zejména dopadají-li správní delikty nikoli jen na úzce vymezenou skupinu osob a/nebo je-li účelem sankce nejen kompenzace vzniklé škody, ale též potrestání a prevence obdobného jednání do budoucna, a sankce, která za dané jednání pachateli hrozí (nikoli nutně ta, která je skutečně nakonec uložena), je dostatečně závažná. 61 Vzniká tedy otázka, zda by stát mohl splnit svůj pozitivní závazek trestně stíhat špat- né zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy i tím, potrestal-li by pachatele ve správním řízení, které by splňovalo výše uvedené charakteristiky, aby mohlo být považováno za „trestní řízení“ ve smyslu Úmluvy. Ačkoli judikatura Soudu prozatím na tuto otázku nedává jasnou odpověď, je zřejmé, že u závažných forem špatného zacházení (mučení či nelidského zacházení) zcela jistě správní delikt neodpovídá závažnosti těchto situací a nic jiného než trestní postih by požadavky článku 3 Úmluvy nenaplnilo. Na druhou stranu by patrně bylo teoreticky možné uvažovat o správním postihu těch nejméně závažných případů špatného za- cházení. S ohledem na škodlivost a nebezpečnost, které jsou spojeny i s ponižujícím zacházením, však nepochybně jen u skutků spáchaných z nedbalosti, patrně zejména byla-li by pachatelem právnická osoba. I v těchto případech je nicméně otázkou, zda by zakotvení toliko správní odpověd- nosti mělo dostatečně odrazující a ochranný účinek, který je účelem a cílem, jež sleduje 58 ESLP, Nencheva a ostatní v. Bulharsko, cit. výše, par. 125-126 59 Ve vztahu k mučení srov. ESLP, Cestaro v. Itálie, cit. výše, par. 221, 225 a 241-246; ve vztahu k nelidské- mu zacházení srov. ESLP, Gäfgen v. Německo , cit. výše , par. 121 a 124 60 Např. ESLP, M. C. a A. C. v. Rumunsko, cit. výše, par. 109 61 ESLP, Engel a ostatní v. Nizozemí, č. 5100/71, rozsudek pléna ze dne 8. 6. 1976; blíže viz KMEC, Jiří. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář ; op. cit. poznámka pod čarou 27, s. 575 a násl.

111