SLP 11 (2016)

͸. Legitimita a lidská práva v mezinárodním kontextu Aplikace těchto kritérií legitimity na jiné politické entity a rozhodovací procesy je složitá. Vzhledem k tomu, že suverénní státy jsou považovány za „paradigmatickou instanci politické moci“, 12 je odborná diskuse o politické legitimitě často omezena na fungování státu. Legitimita mezinárodních organizací, které v rámci globalizova- ných procesů získávají značný vliv na finální rozhodnutí, se nemusí nutně řídit stej- nými podmínkami, které byly zformulovány pro suverénní státy. Ukazuje se nicméně, že problému legitimity mezinárodních organizací je věnována stále větší pozornost. 13 Dominik Zaum upozornil na to, jak se přístup k legitimitě mezinárodních organizací mění v důsledku rostoucího vlivu jednání mezinárodních organizací na vnitřní řád států. Podle Zauma potřebují mezinárodní organizace budovat svoji legitimitu ve vzta- hu k různým adresátům, jelikož na jedné straně samy fungují jako mezinárodní aktéři a na straně druhé stanovují rámec pro jednání jiných aktérů. 14 Definici legitimity států, mezinárodních organizací a dalších mezinárodních aktérů v měnícím se mezinárod- ním prostředí se věnuje především teorie globalizace. 15 Není nijak překvapivé, že nakonec i mezinárodní organizace opírají svoji legitimi- tu o lidskoprávní argumenty. To se ukázalo velmi zřetelně v případě Evropské unie a Evropských společenství. Ne náhodou se stal oblíbeným tématem odborné literatury tzv. demokratický deficit nadnárodních mechanismů. 16 V tomto světle je příznačné, že EU posílila v 90. letech minulého století vnitřní procesy parlamentarizace a kodifikace základních lidských práv. Těmito kroky se přizpůsobila standardům legitimity, které byly zformulovány pro její členské státy. Co se týče demokratické roviny, byly postup- ně posilovány pravomoci Evropského parlamentu. Maastrichtská smlouva z roku 1992 poprvé zavedla do unijního zákonodárství institut spolurozhodování, který zrovno- právnil Radu a Evropský parlament. Lisabonská smlouva z roku 2007 přejmenovala tuto proceduru na „řádný legislativní proces“ a rozšířila ji na další společné politi- ky. Pokud jde o kodifikaci základních práv, lze připomenout summitovou deklaraci Evropské rady z června 1999, ve které bylo rozhodnutí o vypracování Listiny základ- ních práv EU odůvodněno tím, že dodržování základních práv je nezbytným předpo- 12 KREHOFF, Bernd. Legitimate Political Authority and Sovereignty. Why States Cannot be the Whole Story. In Res Publica (2008) 14, s. 283-297 13 Stručně k problému legitimity OSN a Světové obchodní organizace viz REUS-SMIT, Christian. International Crises of Legitimacy. In International Politics 44 (2007) 2-3, s. 157-174, 159. 14 ZAUM, Dominik. International Organizations, Legitimacy, and Legitimation. In ZAUM, D. (ed.) Legitimating International Organizations. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 3-25 15 Viz např. BEXELL, Magdalena. Global Governance, Legitimacy and (De)Legitimation. In Globalizations 11 (2014) 3, s. 289-299 16 Srov. např. TÜCHLER, Gerd. Das demokratische Defizit der Europäischen Union aus dem Blickwinkel des Europäischen Parlaments. Wien, 1996; KRANZ, Jerzy. Gibt es ein Demokratiedefizit in der Europäischen Union. In Archiv des Völkerrechts , 51 (2013) 4, s. 403-425; LODGE, Juliet. The democratic deficit and the European Parliament. London, 1991

12