SLP 11 (2016)

rodní uznání. Jakmile se uznání dočkaly, začaly výrazně omezovat funkčnost NLPI nebo je dokonce rušily. 50 Část odborné literatury zastává názor, že NLPI jsou potřebné především v zemích, ve kterých nefungují běžné demokratické mechanismy na ochranu lidských práv. Z této perspektivy lze argumentovat, že veřejná legitimita NLPI je největší v zemích, které se nachází ve stadiu politické transformace od nedemokratického k demokratic- kému zřízení, protože v takové situaci to může být NLPI, která reprezentuje lid jako celek a nejen konkrétní vládu. 51 Co se týče akreditačního řízení na mezinárodní úrovni, rozlišuje ICC mezi třemi třídami NLPI. Tzv. „status A“ má být poskytován těm NLPI, které jsou zřízeny a jed- nají plně v souladu s Pařížskými principy. NLPI typu A mají plné hlasovací právo v rámci ICC. Tzv. „status B“ znamená, že NLPI není zřízena či nejedná plně v soula- du s Pařížskými principy. NLPI typu B mají pouze pozorovatelský status a nemohou v rámci ICC hlasovat. Nejnižší stupeň uznání reprezentuje tzv. „status C“, který má signalizovat, že NLPI není v souladu s Pařížskými principy. Kromě Pařížských prin- cipů, které tvoří formální rámec posouzení, bere akreditační proces na úrovni ICC v potaz i praktické aspekty fungování NLPI. Zdá se, že akreditační proces upřednost- ňuje instituce, jejichž mandát pokrývá všechna lidská práva. „Status A“ získávají proto národní instituce se širokým tematickým mandátem, entitám zaměřeným např. pouze na otázky rovnosti a nediskriminace je přidělen „status B“. Není divu, že z pohledu účinnosti příslušného národního mechanismu hraje klíčovou roli i otázka financování, a to nejen z pohledu nezávislosti, ale čistě pragmaticky i s ohledem na dostatek finanč- ních zdrojů. 52 Přestože ICC jako nevládní mechanismus přirozeně nemůže přijmout právně zá- vazná rozhodnutí, má akreditační proces praktický dopad na zainteresované národní subjekty. NLPI se „statusem A“ jsou totiž plně zapojovány např. do činnosti Rady OSN pro lidská práva. Zaznívají ovšem i hlasy, které vnímají akreditační proces velmi kriticky. Skeptici považují Pařížská kritéria za příliš měkká nebo vytýkají akreditač- nímu procesu příliš velký důraz na čistě formální kritéria, která nezrcadlí skutečný přínos konkrétních NLPI. 53 Určitý problém může spočívat také v tom, že podle části 6 zakládacího statutu ICC 54 mají členství v organizaci jen zástupci NLPI. Jinými slovy, zástupci akreditovaných NLPI posuzují splnění Pařížských kritérií ze strany nových 50 PINHEIRO, Paulo S., BALUARTE, David C. National Strategies – Human Rights Commissions, Ombudsmen, and National Action Plans. United Nations Human Development Report 2000 (Background Paper). Dokument je dostupný na URL 51 International Council on Human Rights Policy. Performance and Legitimacy: National Human Rights Institutions, 2004, dostupné na URL , s. 59 52 Srov. European Agency for Fundamental Rights, op. cit., s. 55-56 53 HAÁSZ, Veronika. The Role of National Human Rights Institutions in the Implementation of the UN Guiding Principles. In Human Rights Review , 14 (2013) 3, s. 165-187 54 Pro revidovanou verzi zakládacího statutu z roku 2016 viz na stránkách GANHRI:

19