SLP 12 (2017)

státním příslušníkům daného státu. Jako příklad lze uvést čl. 11 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod ČR, podle něhož může zákon stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Obdobné privilegium upravuje čl. 14 odst. 4 Listiny základ- ních práv a svobod ČR, který brání tomu, aby byl občan nucen k opuštění vlasti. Pojem vlasti je v tomto smyslu spojován s postavením státního občana. Lidskoprávní úprava zákazu diskriminace zahrnuje všechny jednotlivce bez rozlišování na základě státní příslušnosti. V tomto smyslu je třeba vnímat např. doporučení Výboru OSN pro odstranění rasové diskriminace z roku 2004, podle něhož odlišné zacházení založené na občanství nebo migračním statusu je třeba hodnotit jako zakázanou diskriminaci ve smyslu Úmluvy OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace, pokud rozli- šování není podloženo legitimním cílem a přiměřeností zásahu. 362 Z lidskoprávního pohledu je rozlišování na základě státní příslušnosti považováno za podezřelý postup, který může být ospravedlněn jen výjimečně. 363 Oproti tomu je unijní zákaz diskrimi- nace v čl. 18 SFEU adresován výhradně unijním občanům. Nejširší materiální rozsah má ústavní úprava rovnosti, protože se zpravidla vztahuje na všechny oblasti vnitrostátního práva. Lidskoprávní zákaz diskriminace je koncipo- ván spíše úzce, když např. čl. 14 EÚLP stanoví, že zásada nediskriminace je vázaná na „užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou“, tzn. nikoliv na všechny oblasti prá- va. 364 Také unijní zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti je limitován potud, že se vztahuje pouze na ty oblasti, které souvisejí s použitím práva EU. SDEU se proto v celé řadě případů zabýval velmi složitým problémem konkrétní vazby mezi určitou skutečností a právem EU. 365 V oblastech, které nespadají do rámce použití práva EU, mohou členské státy zvýhodňovat vlastní občany oproti občanům EU. Jedná se o několik relevantních oblastí. Na prvním místě je třeba upozornit na to, že úprava aktivního a pasivního volebního práva unijních občanů je omezena pouze na volby do Evropského parlamentu a na obecní volby. Právo EU nepočítá s účastí unijních občanů v celostátních volbách nebo volbách konaných na úrovni vyšších územních samosprávných celků. V této souvislosti lze připomenout čl. 4 odst. 2 SEU, podle něhož Unie ctí národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systé- mech, včetně místní a regionální samosprávy. Úprava volebního práva a případná privilegia 362 CERD/C/64/Misc.11/rev.3 (2004), Discrimination against non-citizens. 363 Srov. DE SCHUTTER, O. Die Zusammenhänge zwischen Migration und Diskriminierung (im Auftrag des Europäischen Netzwerkes von Rechtsexperten im Bereich der Nichtdiskriminierung). Luxembourg, 2010, s. 59. 364 Až čl. 1 Protokolu č. 12 k EÚLP, který byl přijat v roce 2000, rozšířil zákaz diskriminace z důvodu po- hlaví, rasy, barvy pleti, jazyka a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního či sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu či jiného postavení na užívání každého práva přiznaného zákonem. Protokol č. 12 byl dosud ratifikován pouze dvaceti státy, tzn. menšinou smluvních stran EÚLP. 365 Viz podrobněji SCHEU, H. C. Unijní občanství a antidiskriminační právo EU, Acta Universitatis Carolinae Iuridica , 2/2013, ss. 15-32.

115

Made with FlippingBook Annual report