SLP 12 (2017)

ba občanem daného státu. Mezi opatření prvního typu můžeme samozřejmě zařadit i samu politiku jednoho občanství, které jsme se již věnovaly výše. Dále sem patří zpřís- ňování podmínek pro nabývání občanství udělením, či omezení některých politických práv tradičně spojených se státním občanstvím (práva volebního, práva sdružovat se v politických stranách, práva na vstup na území svého státu, apod.). Mezi opatření druhého typu pak náleží zejména různé trestní postihy, zásahy do vybraných lidských práv či např. obecněji různá opatření v oblasti vzdělávání a výchovy. V případě politiky jednoho občanství dává stát svou právní úpravou najevo, že je pro něj nežádoucí, pokud má osoba jinou státní příslušnost, a preventivně do stá- toobčanského svazku přijímá jen ty, kteří nejsou vázáni loajalitou k dalším státům. V případě nabytí občanství jiného státu pak své občanství jednotlivci odebírá, těm, kteří se chtějí stát naturalizací jeho občany, ukládá, aby pozbyli své občanství před- chozí, či nařizuje osobám, které získaly narozením dvojí občanství, aby si v určitém časovém úseku vybraly pouze jedno. To, že se jednotlivec stane občanem jiného státu, znamená pro stát porušení pouta mezi ním a (původně výhradně) jeho občanem; státy nicméně často rozlišují mezi volním jednáním, kdy osoba o občanství jiného státu po- žádá, a právní skutečností, kdy osoba nabyde občanství jiného státu ex lege , kupříkladu v důsledku vstupu do manželského svazku či narozením. Posledně zmíněné bývá těmi- to státy nezřídka přijímáno jako výjimka z pravidla jednoho občanství, takto ostatně pojímá danou otázku i EÚSO. 271 Stát také může stanovit přísnější podmínky pro nabývání občanství udělením, kdy může jít o znalostní test vztahující se k reáliím dané země či k jejímu politickému zřízení. Zde se státy často snaží – ze svého pohledu – preventivně podpořit budou- cího občana v tom, aby porozuměl obsahu státoobčanského svazku. Posun směrem ke zpřísnění bylo možné v posledním desetiletí sledovat u řady států evropského regi- onu. 272 Ilustrativní se zdá být důraz na integraci, a to jak před vstupem cizince na úze- mí daného státu, 273 tak i ve větší míře v průběhu pobytu na území státu (kupříkladu v případě žádosti o vyšší pobytová oprávnění). Znalostní test často akcentuje důraz na demokratické zřízení či na právní pořádek dané země. 271 Srov. čl. 14 EÚSO. 272 Více srov. OERS, van R., ERSBOLL, E., KOSTAKOPOULOU, D. A Re-definition of Belonging: Language and Integration Tests in Europe . Martinus Nijhoff Publishers, Leiden-Boston, 2010, či CARRERA, s. In Search of the Perfect Citizen? The Intersection between Integration, Immigration and Nationality in the EU . Martinus Nijhoff Publishers, Leiden-Boston, 2009. Jako ilustraci lze využít francouzskou úpravu, která se v roce 2011 zpřísnila, byl přijat dekret Rady státu 2011-1265, který stanoví způsob prokazování jazyka, zároveň byla dekretem Rady státu 2012-127 zavedena i Charta práv a povinností francouzského občana, kterou musí žadatelé o francouzské občanství podepisovat. 273 Kupříkladu Německo si po přijetí evropské směrnice o právu na sloučení rodiny (směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny) ponechalo možnost požadovat test určité znalosti jazyka při žádosti o sloučení rodiny v souladu s čl. 7 odst. 2 dané směrnice, tj. aplikuje integrační opatření již před vstupem.

94