SLP 14 (2020)

STUDI E Z L IDSKÝCH PRÁV Č . 14 STUDI ES IN HUMAN RIGHTS VOL . 14

OCHRANA ŽEN A DĚTÍ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

Pavel Šturma Milan Lipovský (eds.) a kol.

Univerzita Karlova Právnická fakulta

Praha 2020

Vědecký redaktor: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Odpovědný redaktor: JUDr. Milan Lipovský, Ph.D.

Recenzenti: Prof. JUDr. Mahulena Hofmann, CSc. (Université de Luxembourg)

Tato studie vychází s podporou projektu UNCE/HUM/011 „Výzkumné centrum pro lidská práva“.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA Č R Ochrana žen a d ě tí v mezinárodním právu (sympozium) (2019 : Praha, Č esko) Ochrana žen a d ě tí v mezinárodním právu / Pavel Šturma, Milan Lipovský (eds.) a kol. -- Praha : Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2020. -- 118 stran. -- (Studie z lidských práv, ISSN 2533-8013 ; č . 14 = Studies in human rights ; vol. 14) Č eská a anglické resumé Sborník p ř ísp ě vk ů ze stejnojmenného sympozia konaného v roce 2019 v Praze -- Vydáno v nakladatelství Eva Rozkotová. -- Obsahuje bibliogra fi i a bibliogra fi cké odkazy ISBN 978-80-7630-002-6 (Univerzita Karlova, Právnická fakulta ; brožováno) * 342.726-053.2 * 342.726-055.2 * 342.724 * 341.231.14 * 341.4 * (4) * (062.534) – práva d ě tí – práva d ě tí – Evropa – práva žen – práva žen -- Evropa

– antidiskrimina č ní právo – ochrana lidských práv – mezinárodní právo trestní – sborníky konferencí 341 – Mezinárodní právo [16]

© Výzkumné centrum pro lidská práva při PF UK, Praha a autoři, 2020 Vydala Univerzita Karlova, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun

ISBN 978-80-7630-002-6 ISSN 2533-8013

OBSAH

ÚVOD

5

I.

PARTICIPAČNÍ PRÁVA A ZÁKAZ DISKRIMINACE

Zmizelý kamarádský soud

9

Prof. JUDr. Dalibor Jílek, CSc. Několik poznámek k problematice odstranění diskriminace žen v zaměstnání a odměňování (zejména z hlediska Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen)

23

Prof. JUDr. Jan Ondřej, CSc., DSc. Uplatňování zásady nediskriminace u zranitelných osob

36

Mgr. Kristina Chocholáčková

II. LIDSKÁ PRÁVA A MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ PRÁVO

Několik poznámek k otázce ratifikace Istanbulské úmluvy Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Několik úvah o ochraně práv žen a kulturně podmíněném násilí doc. Dr. iur. Harald Christian Scheu, Mag. phil., Ph.D. Ochrana práv dětí v kontextu dočasnosti mezinárodní ochrany JUDr. Eliška Flídrová, Ph.D. Starší ženy v řízení před Evropským soudem pro lidská práva JUDr. Mgr. Alla Tymofeyeva, Ph.D. Nepřímá hmotněprávní úprava ochrany dětí v Římském statutu

53

57

68

79

91

JUDr. Milan Lipovský, Ph.D.

SUMMARY

107

BIBLIOGRAFIE

109

3

CONTENTS

INTRODUCTION

5

I. PARTICIPATION RIGHTS AND NON-DISCRIMINATION

The vanished court of peers

9

Prof. JUDr. Dalibor Jílek, CSc. Some considerations on the topic of elimination of discrimination of women at work (in employment) and in remuneration (particularly in view of The Convention on the Elimination of all Forms of Discrimination Against Women (CEDAW)) 23 Prof. JUDr. Jan Ondřej, CSc., DSc. Vulnerable groups and the application of non-discrimination 36 Mgr. Kristina Chocholáčková A few remarks on the issue of ratification of the Istanbul Convention Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Some considerations on the protection of women and culture-based violence doc. Dr. iur. Harald Christian Scheu, Mag. phil., Ph.D. Protection of children‘s rights in the context of temporality of international protection JUDr. Eliška Flídrová, Ph.D. Older women in proceedings in front of the European Court of Human Rights JUDr. Mgr. Alla Tymofeyeva, Ph.D. Indirect substantive protection of children under the Rome Statute 53 57 68 79 91 II. HUMAN RIGHTS AND INTERNATIONAL CRIMINAL LAW

JUDr. Milan Lipovský, Ph.D.

SUMMARY

107

BIBLIOGRAPHY

109

4

ÚVOD Ochrana žen a dětí v mezinárodním (a nejen meziná- rodním) právu je bezesporu významná oblast práva. Právě tomuto tématu se během své kariéry věnovala a věnuje paní docentka PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc., která napsala a vydala celou řadu tematicky zaměřených pub- likací.

V roce 2019 se katedra mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Výzkumné centrum pro lid- ská práva UNCE rozhodly uspořádat symposium za pří- tomnosti paní docentky a za účelem diskuse nad těmito zajímavými oblastmi. Publikace, kterou držíte v rukou, je výsledkem zmíněného symposia a má za cíl dále přispět k rozvoji české literatury o ochraně žen a dětí, kterou z velké části vytvořila právě paní docentka. Jak se ukazuje, ochrana žen a dětí jako zranitelných skupin prostupuje nejen ochra- nou lidských práv ale i dalšími oblastmi mezinárodního práva, jako je například mezi- národní trestní právo. Tomu odpovídá i složení kapitol na následujících řádcích. Ty jsou rozděleny do dvou sekcí, první se věnuje tématu participačních práv a zákazu diskriminace a druhá lidským právům a mezinárodnímu právu trestnímu. V první sekci prof. Jílek rozebírá zajímavý pokus propagovaný JanuszemKorczakem už v době před sto lety. Jedná se o kamarádský soud, v němž si děti vyzkoušely role, které jsou jinak systémově přisouzeny dospělým. V dnešní době, kdy existuje celá řada simulací například zasedání orgánů mezinárodních vládních organizací, kterých se účastní studenti zejména středních a vysokých škol, se ukazuje, že nápad předběhl svou dobu. Následuje kapitola prof. Ondřeje věnovaná problematice diskriminace žen v zaměst- nání a jejich ochraně podle Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen. I ve vyspělých zemích se bohužel jedná o stále přetrvávající téma a to nejen z hlediska rozdílného odměňování žen a mužů za srovnatelnou práci. V poslední kapitole této části pak Mgr. Chocholáčková věnuje pozornost skupinám zvláště zranitelných osob v oblasti práva migračního, lidských práv a dalších oblastech. Opět se jedná o vysoce aktuální téma nevyhýbající se žádné zemi současného světa. Diskriminace na základě zdravotního stavu či sexuální orientace (a další) je rozebírána i z perspektivy judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Druhá část je věnovaná lidským právům a mezinárodnímu trestnímu právu. Je zahájena krátkou poznámkou prof. Šturmy věnovanou tzv. Istanbulské úmluvě. Autor

5

zde upozorňuje na fakt, že debaty o pozitivech i negativech úmluvy by měly být zalo- ženy na věcných argumentech. Sekce pokračuje kapitolou doc. Scheue, který se věnuje tématu kulturně podmíně- ného násilí na ženách a odmítá jeho tabuizaci, která nemůže vést k řešení problému. Znovu je třeba zopakovat, že se jedná o téma, které se nevyhýbá žádné zemi, a to ani zemím evropským. Citlivá diskuse proto je jednoznačně přínosnější než zmíněná tabuizace. Dr. Flídrová pokračuje ve své kapitole s tématem ochrany dětí v kontextu dočas- nosti mezinárodní ochrany. Migrační krize z roku 2015 a její dopady zahrnují i otázku ochrany dětí, ať už nedoprovázených dospělými nebo doprovázených. V České repub- lice se na toto téma rozvinula diskuse, která si však rovněž zaslouží její hlubší právní ukotvení a v tomto směru je příspěvek dr. Flídrové přínosem. Starším ženám a jejich právům se věnuje ve své kapitole dr. Tymofeyeva, a to z pohledu jejich ochrany především dle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ní navázané judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Jedná se rovněž o unikátní téma dosud málo probádané. Druhou část uzavírá příspěvek dr. Lipovského věnovaný nepřímé hmotněprávní ochraně dětí skrze stíhání a trestání pachatelů zločinů podle mezinárodního práva dle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Jak ukazuje analyzovaná judikatu- ra, zločiny jejichž obětmi jsou (přímo či implicitně) děti, je už bohatá ale zdaleka ne bezproblémová. Publikace se ve svých částech věnuje zajímavým tématům, a tak by kromě gratulace paní docentce Hýbnerové k jejímu životnímu jubileu a poděkování za její práci chtěla přispět i k dalšímu rozvoji poznání v této oblasti práva.

Prof. Pavel Šturma Dr. Milan Lipovský editoři

6

I.

PARTICIPA Č NÍ PRÁVA A ZÁKAZ DISKRIMINACE

ZMIZELÝ KAMARÁDSKÝ SOUD

The vanished court of peers

Dalibor Jílek

Abstrakt: Příspěvek rozebírá činnost dvou orgánů dětské samosprávy. Orgány byly ustaveny v podobě výchovného experimentu na letních táborech a v sirotčinci před více než sto roky. Jejich tvůrčím proponentem byl Janusz Korczak. Prvním orgánem je kamarádský soud. Soud byl vybírán losem z dětí, které nebyly v daném čase účastníky projednávané soudní věci. Kdežto druhý orgán, soudní rada, byl voleným tělesem. Oba samosprávné orgány rozhodovaly o následcích špatného chování dětí. Následky byly různé, spočívaly zejména v odpuštění, nebo v projednání stížnosti s výrokem či trestem. Klí č ová slova: Samospráva; kamarádský soud; soudní rada; účast; respekt; výchova; odpuštění a trest Key words: Self-government; court of peers; court council; participation; respect; education; forgiveness and punishment ͷ . Korczak ů v projekt Pedagogika i mezinárodněprávní věda náleží k normativním vědám. Oba obory mo- hou na sobě nezávisle zkoumat totožné objekty. Takový předmětem binárního zájmu je kamarádský soud, který Janusz Korzak zavedl na začátku minulého století. Kamarádský soud představuje mimoprávní soudní instanci, která rozhoduje na základě zákoníku o všedních i vážných prohřešcích dětí v internátu. Soud i zákoník jsou normativními předpoklady výchovného experimentu. Korczakův projekt je postaven na uznání auto- nomie dětství a respektu k právům dítěte. Děti mohou vykonávat procesní i substantivní práva sociální povahy a rozhodovat se samy bez výchovného imperativu. Autorským úmyslem je oživit polozapomenuté téma v kontextu participačních práv dítěte. Mohlo by se povrchně zdát, že projekt je bezduchý, již mrtvý institut. Jako takový nevyžaduje žádný kritický rozbor anebo dekonstrukci normativní, výchovné myšlenky. Opak je skutečností. Projekt kamarádského soudu trvale podněcuje peda- gogickou praxi a přináší živoucí stimuly do říše práv dítěte. ͸ . Formy d ě tské samosprávy Samospráva na vyšším školním stupni se partikulárně praktikovala na přelomu předminulého a minulého století. Žáci neměli být jednostranně vedeni k přijetí zdr-

9

cující, podmanivé, často svévolné, vnější školní moci. Samospráva začala omezovat rozprostraněný školní paternalismus. Vnesla do autoritativní komunikace mezi učite- lem a žákem nový prvek: demokracii. Každý žák se směl na základě etického indivi- dualismu ujmout osobní odpovědnosti a stejného podílu na rozhodování o některých školních věcech. Mohl samostatně i kolektivně formovat dynamické žebroví sociálních vztahů ve známém školním prostředí. Školní samospráva byla tehdy chápána jako participační soustava, která plnila ví- cero účelů. Jejím ideálním cílem bylo podporovat vývoj žáků a podněcovat jejich sebe- -vývoj, vést je k percepci a uspokojování vlastních, na dospělých nezávislých zájmů i potřeb a rovněž vychovávat k demokratickému občanství. To v součinnosti mělo vést k posílení odpovědnosti žáka za vlastní chování. Samospráva nebyla výlučně zaměřena na jednotlivce. Samospráva sledovala i kolektivní ideál: blaho školního společenství. Škola se měla prostřednictvím samosprávy proměnit ve formu aktivního veřejné- ho života. Děti si měly osvojit demokratické zásady samovlády a účinně participovat na rozhodování o školních záležitostech. Zejména se směly zapojit do tvorby, výkladu a prosazování vnitřních školních norem. 1 Děti mohly plnit pro ně dosud neznámé so- ciální úlohy: spoluurčovat deontický obsah školních standardů a aplikovat je na všední situace. Samospráva uvedla žáky do nového sociálního i morálního postavení. Jejich po- stavení však nebylo autoritativního, nýbrž výhradně konzultativního charakteru. Děti povinné školní docházkou mohly jen omezeně využívat vlastní bytostnou subjektivitu. Samosprávnou praxí se postupně proměňovaly v sociální aktéry. Žáci se učili spravo- vat školní záležitosti svobodnou činností spíše než jednat na základě vnějších příkazů, zákazů a školních trestů, jejichž společným účelem je podřizovat, potlačovat a napravo- vat osobnost. Tedy přijetí neomezené poslušnosti. Školní samospráva žáky přibližovala k získání individuální autonomie. Kamarádský soud je jinou formou dětské samosprávy. Zastupuje jeden ze základ- ních výchovných prostředků trvalého soužití dětí. V jiném zorném poli se soud stá- vá protipólem únavného koloběhu kasárenské výchovy a kázně. Soud coby součást výchovné a sebe-výchovné soustavy nemá konzultativní základ. Podstata soudu tkví v autoritativní praxi: spočívá v rozhodování dětí o dětech i dospělých vychovatelích. Soud coby výchovný experiment je nejprve využit na letních dětských táborech. Později je projekt kamarádského soudu praktikován v internátu sirotků na začátku minulého století. Internát se bytostně odlišuje od běžné školy, kterou žáci pravidelně navštěvují. Žáci mají rodinu a domov mimo školu. Kdežto internát je hlavním dějiš- těm života sirotků. V jeho institucionálním prostředí dítě získává zkušenosti, odděleně od přirozeného světa.

1 WALKER, P. A. Self-Government in the High School. In: The Elementary School Teacher , 1907, Vol. 7, No 8, s. 452.

10

Korczak coby lékař spatřuje v internátu oddělení dětské nemocnice. Přirovnává internát ke klinice, kde se setkává s různými nemocemi těla i duše a se slabou odolností organismu. Přitom chorobné dědictví prodlužuje a ztěžuje uzdravení dětí. Uvědomuje si, že je žádoucí proměnit internát v léčebnu morální. 2 Tam konkrétní sociální normy řádu, čestnosti, šlechetnosti, poctivosti, dodržování slibu, neubližování či spolupráce mohou být dětmi přijímány, ale i někdy zavrženy v institucionální interakci. V in- ternátě lze vybudovat tradici, pravdy, řádu, pracovitosti, poctivosti upřímnosti. Jak Korzcak píše, nelze ovšem přeměnit dítě na takové, jakým není. Následně použije na- turalistický příměr, nesčetněkrát využívaný ve filosofii výchovy i pedagogice, že „ bříza zůstane břízou, dub dubem – lopuch lopuchem “. 3 V opačné, nicméně zkreslené perspektivě se může internát jevit jako milý, harmo- nický státeček obývaný dětmi, kde děti mají pouze drobné starosti a potřeby. Korczak odmítá chybné vnímání společného domova dětí. Internát je světem sta dětí – sta lidí, světem ne malých, nýbrž mohutných, ne nevinných, nýbrž lidských hodnot, kladů, snah a tužeb. Odmítá představu dítěte oděného do šatu nevinnosti. Naopak přisuzuje dětství zásadní význam a děti vnímá přes jejich přirozenou různost jako morálně rovné bytosti. Morální rovnost, jíž není nutné dokazovat, předepisuje rovné zacházení a rov- né postavení. Děti v referenčním poli rovnosti zasluhují rovnou důstojnost a rovný respekt. Těmto hodnotám odpovídají jejich morální práva. ͹ . Zákoník Zákoník je nerozsáhlým řádem sociálních norem, jež nevznikly v sociálním roz- toku živelnou interakcí dětí. Soudní rada coby malý, volený orgán je normotvůrcem tohoto předpisu. Zákoník není souborem norem, který stanoví konkrétní standardy denního režimu. Nezakazuje přímo šikanování, hádky mezi dětmi, rvačky nebo před- bíhání ve frontě. Ani nepřikazuje, v kolik hodin musejí děti vstávat. Ani nezakazuje dětem hlučení během oběda nebo v ložnici po večerce. Ani neurčuje, kdo a kdy bude odnášet ložní prádlo či šatstvo k vyprání. Standardy zákoníku odrážejí základní osu Korczakovy pedagogiky: kdo nemiluje dítě, nemůže vychovávat. Výchova dítěte musí vycházet z lásky. Agapé prostupuje stan- dardy zákoníku, a to včetně nejpřísnější sociální sankce: trestu vyloučení z internátu. Vždyť dítě se může po čase vrátit. Láska k dítěti předpokládá uznat individualitu dítě- te, citlivě vnímat všechny navzájem se prostupující formace jeho vyvíjející se osobnos- ti. Individualita dítěte vztažená ke konkrétním situacím se projektuje do abstraktních sociálních norem. Zákoník striktně odmítá používat kolektivní vinu a trest. A to nejen proto, že děti oprávněně kolektivní obvinění odmítají. Nevinní jsou totiž přinuceni 2 KORCZAK, J. Jak kochać dziecko. Internat. Kolonie letnie. Dom Sierot . Warszawa: Instytut Książki. Biuro Rzecznika Praw Dziecka, 1993, s. 23: „ I jeśli internat nie będzie uzdrowiskiem moralnym, grozi mu, że będzie ogniskiem zarazy .” 3 Ibid , s. 77: „ Mogę stworzyć tradycję prawdy, ładu, pracowitości, uczciwości, szczerości, ale nie przerobię żadnego z dzieci na inne, niż jest. Brzoza pozostanie brzozą, dąb dębem – łopuch łopuchem .”

11

snášet následky špatného činu jednotlivce. Jejich individualita a mravní odpovědnost je záměrně odstraněna. Zákoník mající tripartitní podobu je neúplným, avšak zevně řízeným normativním řádem. Jeho normy jsou kodifikovány podle kasuistického schématu. Normy nejsou úmyslně napsány toporným legislativním jazykem, neznají ani právní pojmy a jejich ustálené používání v textu. Formulace normativních vět oplývá jednoduchostí a srozu- mitelností. Věty jsou postaveny na jednotě slov, jejich kontextuální soudržnosti a jed- noznačnosti. Jejich písemné vyjádření se uskutečňuje na filosofickém pozadí. Normy jsou ad- resovány každému dítěti bez rozdílu, proměnlivému kolektivu kamarádského soudu i volené soudní radě. Normy vyznačuje religiózní souvislost. Manifestují étos výchovy a sebevýchovy. Normy kategorizují špatné chování a stanoví způsob řešení sociální situace ve formě odpuštění nebo trestu. ͹ . ͷ P ř íslušnost Úvodní část zákoníku vymezuje příslušnost soudu. Zákoník nejprve pojmenovává subjektivní a objektivní okolnosti, kvůli nimž se soud rozhodl předložený případ ne- posuzovat. Subjektivní okolnosti obsažené v zákoníku berou do úvahy vůli dítěte. Jeho vůle je instrumentální a konečná vzhledem k řešení stížnosti. Dítě s konečnou plat- ností rozhoduje o svém případu. I po předložení stížnosti soudu dítě případem trvale disponuje. Když vezme případ zpět, soud se přestane stížností zabývat. Dítě na základě zpětvzetí stížnosti odpouští tomu, kdo se vůči němu provinil. Zákonem předvídaná možnost upevňuje autonomní rozhodování oběti o konkrétním chování viníka a jeho očekávaném následku. Jinou okolností je zbytečnost případu, jenž nevyžaduje odpuštění nebo jiný násle- dek. Někdy je soud přesvědčen, že dítě se od svého činu distancuje, nechce ho opa- kovat, a proto od jeho projednání upouští. V jiných případech soud nezná materiální skutečnosti a okolnosti případu, nezjišťuje vinu, přesto lituje, že nepřijatelné jednání nastalo. Soud mimo to chválí a děkuje, když dítě předvolá samo sebe a přijímá výluč- nou odpovědnost za vlastní chování. Zákoník předpokládá, že dítě je současně svědkem i soudcem ve vlastní věci. Činí tak příslušnost soudu zbytečnou. Dítě osobně dokládá špatnost svého jednání. Sebeobvinění vyvěrá ze svědomí, jež dítě vnitřně zavazuje k tomu, aby vlastní případ vydal kamarádskému soudu. Viník očekává rozhodnutí, přičemž může porovnat jeho výsledek s hodnocením učiněného podle vlastního svědomí. ͹ . ͸ Odpušt ě ní Střední část zákoníku lze považovat za kvintesenci úpravy. Odpuštění má nepo- chybně citovou povahu i podobu. Obvykle značí emoční proměnu, kterou oběť poci- ťuje vůči viníkovi. Odpuštění představuje osobní odpověď oběti na předchozí ublížení. Odpuštění nemá ve zpola uzavřeném prostředí internátu jen jednu formu.

12

Korczak soustavně pozoroval reálné vztahy mezi dítětem a vychovatelem, který se dopustil jednání, jež dítěti ubližuje. Dětská reakce podle jeho mínění prochází přero- dem. Je tudíž mentálním procesem. Dítě se urazí, rozhněvá – zapřemýšlí… Prožívá morální rozzlobení, s nímž se musí vnitřně vypořádat. Dítě znovu přemýšlí a postup- ně překonává negativní pocity vůči vychovateli. Podle Korczaka oběť odpouští špatné nebo nespravedlivé chování, zejména pozná-li laskavost viníka. 4 Odpuštění ze strany oběti však předpokládá korelativní proměnu provinilce. Zákoník podchycuje kasuistickou síť odpuštění. Kodex neupravuje odpuštění jako výlučně osobní vztah. Odpuštění je institucionalizováno. Odpuštění se proměňuje v dyadický vztah mezi obětí a kamarádským soudem. Soud, třetí strana, zpravidla vstupuje do osobního vztahu mezi obětí a viníkem podáním stížnosti. Soud coby vrs- tevnická instance je obětí požádána o vyřešení záležitosti. Anebo dítě se samo obviní. V obou případech není soud ani přímou ani nepřímou obětí špatného chování. Neodpouští viníkovi jménem oběti, nýbrž stává se účastníkem vztahu, přičemž jedná vlastním jménem. Soud nezastupuje stěžovatele ani nevstupuje do jeho subjektivních práv. Soud dítě nenahrazuje. Soud vůči oběti a viníkovi ani nezaujímá hierarchické postavení. Soud by tak ztratil povahu kamarádské instituce, která nejen rozhoduje, ale pomáhá odstranit narušené vztahy mezi dětmi. Jeho judiciální činnost předchází možné mstě nebo dokonce tělesnému násilí mezi vrstevníky. Zákoník uspořádává odpuštění do několika oddílů. Odpuštění může předcházet autoritativní názor anebo prosba soudu. Soud v těchto případech nepřijímá rozhodnu- tí. V prvním případě se soud domnívá ( sąd uważa ), že by se oběť neměla zlobit na vi- níka. Ustanovení § 40 neukládá dítěti morální povinnost odpustit provinilci. Soud povzbuzuje oběť k tomu, aby překonala negativní emoce a přeorientovala se na emoce kladné. Takovou emocí by mohl být soucit. Ve druhé situaci soud prosí ( sąd prosi ) o odpuštění viníkovi. Oběť rozhoduje o odpuštění, aniž by musela provinilci odpustit. Takové dítě musí unést štědrost a břímě svého nevýsostného postavení. Norma mu neukládá morální povinnost odpustit. Naproti tomu zákoník ukládá kamarádskému soudu povinnost odpustit za před- pokladu splnění subjektivních nebo objektivních podmínek. Tehdy kamarádský soud autoritativně rozhoduje ve věci. Soud má za povinnost odpustit provinilci, pokud ne- jednal se zlým úmyslem. Zákoník zakládá odpuštění na absenci vědění nebo porozu- mění činu. Soud podle § 50 odpouští viníkovi jednání, protože nemohl vědět, co dělá, nebo špatnosti skutku nerozuměl. Nesprávné jednání viník neosnoval, nezamýšlel ani nepřipravoval. Ve vztahu k budoucnosti soud vyjadřuje naději, že se jeho chování ne- bude opakovat. Navazující ustanovení opírá odpuštění o nepřesné porozumění situaci. V takové situaci by se mohlo jednat o jednostranný omyl provinilce. Soud aplikoval § 51 v nej- běžnější situaci, když dítě mylo misku v šatně, kde to řád zakazuje. Stejně tak mohl soud

4 Ibid , s. 42: „ Wybaczą, gdy znają życzliwość .”

13

obrátit aplikační pozornost k § 50. Soudní aplikace neměla v praxi kamarádského soudu absolutní či striktní podobu. Do rozhodování dětí se obvykle vmísilo soudní uvážení. Ustanovení § 52 má rovněž podobné předpoklady jako standard vtělený do § 50. Podle normy viník nevěděl, nepředvídal, co by mohlo v důsledku jeho nesprávného chování nastat. Jeho čin je popsán v normativní větě variantním způsobem. Viník jednal neúmyslně anebo nepozorně, dopustil se nedbalosti, omylu či opomenutí. Soud odpouští i tehdy, když viník ublížil oběti neúmyslně. Zákoník rovněž odpouští čin, který byl spáchán úmyslně jako žert. Korczak zazna- menal, že jeden chlapec vzal opasek kamarádovi a nechtěl ho vrátit. Pachatel provokoval oběť smíchem a útěkem. Oběť nebyla schopna přijímat od kteréhokoli dítěte takové žertovné chování. Nemělo na něho náladu. Soud aplikoval normu vyjádřenou v § 54. 5 Soud odpouští viníkovi taktéž na základě souboru polehčujících okolností. Okolnosti v některých ohledech připomínají trestněprávní úpravu. Za subjektivní polehčující okol- nost pokládá zákoník jednání způsobené v hněvu. § 60 dokonce odkazuje na impulziv- ní charakter viníka. Následující ustanovení označuje jinou vlastnost provinilce, která předpokládá odpuštění. Tím formativním znakem je tvrdohlavost. Nesprávné jednání může pramenit z falešné ctižádostivosti anebo kvůli hádavosti dítěte. Oba osobnostní znaky jsou odděleně použity v § 62 a § 63. Ve všech předchozích případech očekává soud schopnost dítěte se samo napravit. Rozsudek by ho měl přivést ke svobodné změ- ně vlastního charakteru nebo alespoň k znovunabytí sebekontroly. Jinou okolností je strach, avšak soud v takovém případě předpokládá nápravu v po- době získání odvahy. Tělesná slabost je obvyklým faktickým důvodem odpuštění. Soud přijímá slabost oběti a logicky nepožaduje jakoukoli nápravu dítěte. Spáchal-li viník čin jako reakci na předchozí duševní či tělesné týrání čili šikanování, soud mu musí bezpodmínečně odpustit. Podle § 67 soud odpouští, jednal-li viník bez rozmyslu, aniž byl schopen reflektovat subjektivní nebo objektivní stránky vyvstalé situace. I lítost je jednou z polehčujících okolností, avšak zákoník ji přisuzuje samostatné místo mimo oddíl polehčujících okolností. Soud odpouští proto, že provinilec si uvě- domuje nebo intenzívně pociťuje nesprávnost vlastního chování. Nedílnou součástí lítosti je úsilí o vlastní nápravu. Bez ní nelze lítost přijmout. Zvláštním oddílem úpravy odpuštění jsou situace, kdy se kamarádský soud snaží ( sąd próbuje ) viníkovi odpustit. Ustanovení § 80 je jednoznačnější v úpravě následku. Soud odpouští, protože zastává názor, že napravit viníka může jen dobro. Zdá se, že sociální norma vyjadřuje částečnou nejistotu v tom, co může být v konkrétní věci dob- rem. Norma zřejmě neodkazuje jenom na vnější dobro, nýbrž na dobro, jež se vztahuje k osobní situaci provinilce. Dítě se nemá vyhýbat odpovědnosti za své činy a má své chování řídit dobrou vůlí. To je ideální stav. Na základě § 81 se proto snaží soud vydat osvobozující rozsudek. Zatímco podle § 82 prostě odpouští, poněvadž nepřestává věřit

Ibid , s. 184.

5

14

ve viníkovu nápravu. Soud očekává osobní obrat, změnu provinilcova srdce, což je emoční konverze. Poslední oddíl zákoníku ospravedlňuje výjimečné případy. Soud prokazuje své po- stavení, neboť rozhoduje o výjimkách ( uniewinnienia wyjątkowe ). Soud zvažuje po- dle § 90 odpuštění, když se dítě není schopno ovládnout, ačkoli si to velmi přeje. 6 Ovládání rozzlobení či rozhořčení vyjadřuje ctnost, zatímco ztráta kontroly viníka nad sebou by mohla být vnímána jako projev neřesti. Soud bere v úvahu osobní stav i charakter dítěte, zejména jeho nedostatek dušev- ních sil. Následující ustanovení se vztahuje ke znalosti systému pořádku bez trestů a jeho porozumění. Soud dítěti odpouští, když zjistí, že nepochopilo tuto zásadní in- stitucionální skutečnost. Ustanovení § 92 spojuje objektivní okolnost, že dítě zane- dlouho internát opustí, s jeho subjektivním rozpoložením. Soud si nepřeje, aby dítě odcházelo s lítostí. Dítě by nemělo chovat k instituci a všem, kteří ji tvoří, negativní pocit bolesti. Norma vtělená do § 93 se dovolává formální rovnosti před zákoníkem. Rovnost je vtělena do ustanovení nikoli v deskriptivním, nýbrž v preskriptivním smy- slu. S každým dítětem mělo být zacházeno rovně. To neznamená totožným způsobem. Vždyť okolnosti si vynucovaly odlišné zacházení s dítětem, pokud to bylo objektivně a rozumně odůvodněno. Soud na základě normy přihlíží k přílišné přízni a blaho- sklonnosti ostatních, které viníka zkazily. V takové případě viníkovi odpouští. Následující dvě normy ukládají odpuštění, když v prospěch viníka do řízení za- sáhne jeho přítel nebo nejbližší příbuzní, například sestra a bratr. Příznivý zásah lze pokládat za projev lásky a náklonnosti k osobnosti dítěte. Avšak podle § 95 intervenuje ve prospěch viníka soudce, což je výhradně autoritativní počin. Postavení soudce tak mohl rovněž požívat jeho přítel, který by měl zachovávat nezávislost a nestrannost v rozhodování. Avšak taková spřízněnost či přátelství nemusí v realitě nastat. Stačí, že jediný hlas mezi soudci na odpuštění viníkovi trvá. Soud proto provinilci odpouští. Poslední ustanovení upravuje právo obviněného mlčet. Dítě nechce povědět to, co by mohlo jeho chování ospravedlnit. Přesto soud mlčícímu dítěti odpouští. Institucionální odpuštění sleduje jak interpersonální, tak intrapersonální účel. V internátě by se děti měly k sobě chovat přátelsky, spolupracovat a nehašteřivě komu- nikovat. Odpuštění účelně vede děti k prosociálnímu, navzájem přátelskému chování. Konkrétně odpuštění vrací oběť a viníka do situace, která existovala ante delictum . Avšak odpuštění nemá působit jen uvnitř společenství dětí. Má účinně působit mezi- generačně, ve vztazích mezi dětmi a vychovateli. Odpuštění je intrapersonálním procesem překonávání rozzlobení čili vzdáním se negativních pocitů vůči viníkovi. Odpuštění nabízí viníkovi alespoň částečné usmí- ření a narovnání dyadického vztahu. Taktéž přispívá k projasnění vzájemných vztahů v dětském zařízení. Výchova opírající se o lásku k dětem zásadně spoléhá na odpuštění. Korczak nechce mít v internátu rozzlobené děti.

Ibid , s. 186.

6

15

͹ . ͹ Následek (trest) Odpuštění obvykle vylučuje potrestání. Oběť se svobodným aktem odpuštění vzdává potrestání viníka. Avšak soud má za povinnost odpustit, byť bylo dítě za své provinění potrestáno. Zákoník nepřipouští střet mezi odpuštěním a trestem. Pokud oběť nebo soud neodpouští viníkovi, ukládá se následek, jenž není až na výjimky sku- tečným sociálním trestem, spíše „trestem“ emočním. Ve škole soustřeďuje moc učitel, v internátu vychovatel. Oba mají nedílnou pra- vomoc trestat. Oba smějí potlačovat nežádoucí individuální nebo kolektivní chová- ní a ukládat dětem omezení za jeho spáchání. Zákoník pověřuje soud k rozhodování o následcích špatných činů a odnímá vychovateli sankční pravomoc v její absolutnosti. Snímá z něho taktéž autoritativní odpovědnost rozhodovat o nepříznivých následcích. Na podkladě empirického poznání Korczak míní, že značná část internátních nebo školních trestů je nespravedlivá. Odmítá nepromyšlené a kruté jednání vychovatele. Proto je nutné se trestům vyhýbat a odvykat jim. Korczak ohleduplně vnímá, že dětí pociťují tresty velmi rozdílně. Některému dítěti stačí jediné zachmuření dospělého, jinému nestačí ani hrubější napomenutí. Jeho pojetí emočního následku se proto zá- sadně odlišuje od tradice trestání dětí v rodině nebo škole. Zákoník úplně odmítá paradigmatické používání trestu. Podle § 100 zákoníku soud neodpouští, nýbrž konstatuje, že viník spáchal to, z čeho je obviněn. Korczak aplikaci normy nahlíží hlavně z emočního a nikoli sankční- ho hlediska. Domnívá se, že soud se v takovém případě trochu zlobí na viníka. Děti si často kladly otázku, ukládá-li norma nějaký trest. Jejich pochybnosti se týkaly hlavně předpokládanému následku. Pojetí normy je atypické, protože nestanoví žádný nepříznivý následek ve formě zbavení práv viníka či neukládá dítěti nějaké břemeno. Norma implikuje uplatnění morální autority kamarádského soudu, který se rozhodl neodpustit dítěti. Soud je ná- zoru, dítě je skutečným strůjcem nežádoucího chování. Soud uvádí, že chování reálně nastalo, a proto nalézá jeho pravého viníka. Chování coby materiální skutečnost už není otevřeno žádnému zpochybnění. Viník by si měl uvědomit nesprávnost svého činu, aby se sám mohl napravit. Z ustanovení nepramení jakékoli sankční opatření. Navazující §§ 200, 300 a 400 deklarují uznání soudu ( sąd uznaje ), že chování je neslučitelné s přijatými sociálními normami. Podle § 200 soud uznává, že se viník choval nesprávně. Dítě si má uvědomit svoji vinu. Rozsudek má zasáhnout dítě v jeho emočním rozpoložení; podnítit ho k vnímání situace, v níž se oběť v důsledku jeho nesprávného jednání ocitla. Soud v takovém případě rozhoduje shovívavě, protože viníkem tohoto chování se může stát kterékoli dítě. Soud se vyjadřuje zdvořile a prosí viníka, aby takto v budoucnu už nejednal. Kdežto následující dvě ustanovení se váží k přísnému konstatování špatného či velmi špatného chování pachatele. Ustanovení § 300 požaduje, aby se špatné chování v budoucnu neopakovalo. Obě ustanovení předpokládají morální příslib viníka jako

16

nevyhnutelný následek činu. Korczak v podobných situacích radí, aby dítě bylo pone- cháno samo sobě a autonomně směřovalo k nápravě. Následující norma deklaruje vážné provinění. Ustanovení § 400 objektivně uznává závažnost chování. Na základě takového konstatování má dítě silně pociťovat vinu. Čin, jenž spáchalo, musí pokládat za něco velmi špatného. Podle zákoníku má podnět k viníkovu tíživému pocitu přijít právě od soudu. Norma v sobě skrývá varování. A va- rování předchází postih. Když se chování viníka bude opakovat, mohlo ho stihnout vyloučení z internátu. Konstrukce uvedených ustanovení je graduální. Následky jsou odstupňovány po- dle závažnosti a soustavnosti špatného chování. Podle Korzcakových záznamů soud zpravidla aplikoval mírné následky a neměl odvahu použít přísný následek ve formě přísnějšího trestu. Soudci a viníci si byli sociálně blízcí, dlouhodobě zachyceni v pavu- čině emočních vazeb. Od § 500 se objevuje v zákoníku sociabilní prvek: publikace rozsudku. Publikace výroku je druhem morálního zostuzení viníka v kolektivu chovanců. Soudní aplikace standardu upozorňuje dítě na jeho bezohlednost a ztrátu jakéhokoli respektu. Pachatel velmi špatného chování podle soudu postrádá jak sebeúctu, úctu k ostatním dětem a vychovatelům, tak i úctu k zákoníku. Ustanovení § 500 ukládá zveřejnění rozsudku se jménem a příjmením v novinách internátu, a sice na jeho první straně. Sdělení není pouze informační. Má také účel zasáhnout emoce provinilce; oznámení upozorňuje na jeho ostudný charakter. Noviny tak mohou podněcovat intrapersonální účinky. Publikace rozsudku v novinách by měla pohnout viníkovým svědomím, vést k morálnímu uvědomění zápornosti jeho chování. Oznámení rozsudku může mít nadto interpersonální účinky, poněvadž pou- kazuje na hanebné chování viníka. Publikace rozsudku tak může zapůsobit interperso- nálně, a to na ostatní děti. Ustanovení § 600 požaduje zveřejnění rozsudku v novinách i na soudní tabuli. Tabule je dalším prostředkem sdělení. Oba mediální prostředky mají společný účel: amplifikovat očekávaný intrapersonální i interpersonální výsledek. Internátní praxe dovolovala použít statistické údaje o chování dítěte v delším časovém úseku. Statistika nebyla svázána se jménem a příjmením dítěte. Publikace rozsudku tak může zapůsobit na ostatní děti. Následující ustanovení počítá s reálnou možností navrácení dítěte do jeho rodi- ny. Soud uznává, že viník se choval velmi zle. Rozsudek se kromě jeho zveřejnění v novinách a na tabuli zasílá rodině, aby byla včas upozorněna na možnost návratu jejího člena. Oznámení varovně působí v prostředí dětského domova a sleduje jak interpersonální záměr, tak intrapersonální účinek. Zaslání rozsudku rodině neiniciuje pouze očekávanou připravenost rodiny na znovupřijetí dítěte. Rodina může zpovzdálí i bezprostředně ovlivnit chování dítěte v internátu.

17

Až ustanovení § 800 předepisuje punitivní následek, jenž pojmově vyznačuje soci- ální trest. Ustanovení mlčky předpokládá, že předchozí odsouzení zásadně nezapůso- bily na osobnost viníka; neměly žádné intrapersonální účinky. Předchozí následky ne- vedly dítě ke změně jeho chování, nepohnuly jeho svědomím. Soud podle ustanovení nemusí výslovně uznat špatnost chování viníka. Soud podle § 800 autoritativně zbavuje ( sąd pozbawia ) dítě jeho práv. Ustanovení nespecifikuje práva, jež nesmí vykonávat. Především je dotčeno jeho právo předvolávat před soud ostatní děti a právo soudit. Zbavení práv je dočasné, pouze na dobu jednoho týdne. Týden poskytuje dítěti čas, aby se zamyslelo nad vlastním činem. Týden je čas nabídnutý soudem k obratu mysli a srdce a k osobní nápravě. Ustanovení § 800 spoléhá na sebe-vývoj dítěte. Zatímco podle § 900 ztratil soud naději ve viníkovu proměnu. Společenství dětí přestává provinilci věřit. Obává se jeho trvale špatného chování, které je nebezpečné pro vzájemné vztahy. Společenství dětí předpokládá jeho izolaci. Viník je vyloučen z internátu za podmínky, že se do dvou dnů nepřihlásí žádné dítě nebo vychovatel, který by se ujal jeho opatrovnictví. Najde- li se opatrovník, může viník v dětském domově setrvat. Opatrovník přejímá za něho odpovědnost. Každé nesprávné chování provinilce se nepřipisuje jeho aktéru, nýbrž opatrovníku, jenž ho převzal do výchovné péče. Ustanovení předpokládá substituci odpovědnosti. Předpokladem převzaté odpovědnosti je důvěra opatrovníka v nápravu viníka. Jinak institut opatrovnictví ztrácí výchovný smysl. Ustanovení § 1000 upravuje bezpodmínečné vyloučení chovance z internátu. Chování takového dítěte je pro internátní společenství nesnesitelné a nenapravitelné Přesto vyloučení nelze považovat za absolutní, nezvratné rozhodnutí kamarádského soudu. Vyloučený má po uplynutí tříměsíční lhůty právo požádat o opětovné přijetí. Právo vyloučeného nezdůvodňuje žádnou povinnost vedení dětského domova provi- nilce znovu přijmout. Vedení zvažuje návrat dítěte podle osobních i vnějších okolností případu. Návrat chovance vychází z usmíření a víry v nápravu. Kdyby nebylo možné obnovit normalitu soužití a přátelské vztahy mezi dětmi, stálo by rozhodnutí proti rozumu, moudrosti i kolektivní zkušenosti. ͺ . Soud Internát je společným, dlouhodobým místem života dětí. V tomto domově soužití dětí ovládají formální (nikoli neformální) sociální normy. Život tam se má odehrávat podle heteronomního řádu, který nemá žádný právní charakter. Korczak se mýlí, když poznamenává, že úkolem soudu je bdít nad dodržováním práva. Soud bdí nad dodržo- váním sociálního řádu, jenž nevznikl spontánně mezi dětmi. Řád složený z mimopráv- ních norem, jejichž účelem je utvářet chování dětí, vypracovala soudní rada. Soud je rovněž morálně-výchovnou institucí. Jako orgán dětské samosprávy má vést děti k porozumění primárním hodnotám, jako je spravedlnost anebo rovnost. Kamarádský soud není ztělesněním spravedlnosti, avšak jeho soudci musejí o spravedl-

18

nost usilovat. 7 Děti se mají učit spravedlnosti mezi sebou, a tak čerpat ze získané osobní zkušenosti. Soud neztělesňuje pravdu. Je prostředím, kde se pravda společně hledá, i když ne vždy nezletilými soudci nalézá. Neboť děti se mýlí a s nimi jejich kamarádský soud. Soud je stálou, atypickou mimoprávní institucí. Osobní složení soudu korespon- duje se síti sociálních vztahů, jež by měly být mezi dětmi i mezi dětmi a vychovateli ustáleny. Soud je založen kvůli zrovnoprávnění každého dítěte v internátním kolekti- vu. Každé dítě v domově mělo právo být uznáno za nositele práv. Toto formální uznání se do té doby nikde neuplatňovalo, tedy extra muros . To značí kdekoli jinde. Soud je založen proto, aby každé dítě mohlo reálně i stejně požívat rovná práva. Zákoník poskytuje každému dítěti dokonalé subjektivní právo předložit svou záležitost soudu. 8 Tuto záležitost mohlo dítě po dobu soudního řízení kontrolovat. Oznamovatel záleži- tostí úplně disponoval. Soud je v domově proto, aby se děti vůči sobě nacházeli v rovném, i když v neto- tožném postavení. Vždyť se v internátním kolektivu neustále objevovaly hierarchické vazby utvářené zejména podle chronologického věku dítěte. Soud měl negovat takovou hierarchii: sociální vztahy nadřízenosti a podřízenosti mezi dětmi. Na místo toho měl soud působit na nastolení vztahů morální rovnosti, pomáhat odstraňovat vliv přiroze- né různosti, jako je například fyzická síla anebo slabost. Rovnost se měla stát v domově dětí všední skutečností. Rovnost nebyla používána bezvýjimečně. Nastaly situace, kdy vychovatelé i soud byl bezmocný, jeho výchovné snažení se míjelo účinkem. Provinilec, ač předvoláván k soudu, nebyl se schopen nebo ochoten sám napravit. Ani nabízená pomoc druhých nepomáhala. Výchovné prostřed- ky selhávaly. Takovému dítěti mohla být udělena výjimka z obecně platného zákazu až do okamžiku, kdy řeklo, že výjimku nepotřebuje. Tehdy byl provinilec vyňat z rovnosti zacházení. Soudní radě byla svěřena pravomoc udělovat výjimky. Rada taktéž rozhodo- vala, zdali je nutné výjimečný případ zveřejnit na soudní tabuli. ͺ . ͷ Demarchie Složení soudu bylo proměnlivé. Vycházelo z institucionálních poměrů. Soud ne- směl z dětí učinit zasloužené i nezasloužené nepřátele. To by ohrozilo kamarádskou povahu poměrů v domově. Být soudcem bylo souběžně sociálním právem i povinnos- tí. Taková povinnost mohla být pro dítě nevítanou nutností i nesnesitelným závazkem, oprátkou, která ho nepříjemně škrtila. Právo být soudcem poskytovalo dítěti moc. Jakmile se dítě stalo soudcem, ujalo se spolu s jinými soudci rozhodování. Dítě nabylo novou sociální úlohu, stalo se nosite- lem sdílené autority, a to někdy krajně nechtěným. Skrze kolektivní rozhodování dítě- -soudce mohlo rozhodovat o vztazích mezi dětmi v internátním prostředí. Navzdory 7 Ibid , s. 174: „ Sąd nie jest sprawiedliwością, ale do sprawiedliwości dążyć powinien, sąd nie jest prawdą, ale pragnie prawdy .” 8 Ibid : „ Na tablicy każdy ma prawo zapisać swą sprawę: nazwisko własne i tego, kogo do sądu podaje. Można podać do sądu siebie, każde dziecko i każdego wychowawcę, każdego dorosłego .”

19

specifické sociální úloze i postavení se některé děti vyhýbaly nepříjemné povinnosti a samy se úmyslně obžalovaly, aby nemusely soudit. Tak se na ně nepřenesla tíže roz- hodovat o případech. Naproti tomu jiné děti se novou sociální úlohou jen bavily, aniž by unesly její smysl a autoritativní význam. Soudcem nemohlo být dítě, proti němuž byla podána stížnost, nebo se samo před- volalo k soudu. Překážka odrážela obecnou zásadu římského práva, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci ( nemo iudex in sua causa ). Zásada byla sociálním konsti- tuentem kamarádského soudu. Bez této zásady nemohlo být určeno složení soudu pro každý týden. Samotný soud byl ustaven losem ze všech dětí, jež nebyly předvolány k soudu. Losováním se utvářel pětičlenný senát, jenž se zabýval jenom padesáti spory. Pokud bylo sto dvacet případů, bylo potřeba vylosovat tři dětské senáty. Soudní rozhodování vyžadovalo procesní formalismus. Každá stížnost musela být zveřejněna na viditelném místě soudní tabule. U případu muselo být uvedeno jméno a příjmení předkladatele a předvolaného dítěte. O formální požadavky pečoval soudní sekretář, jenž byl vychovatelem v domově. Sekretář nesoudil, ale spravoval jednotlivé případy. Sekretář shromažďoval písemné i ústní výpovědi dětí a zapisoval je do soudní knihy. Četl písemné i ústně podané výpovědi během zasedání soudu. Sekretář byl rov- něž vázán povinností zapisovat rozsudky do soudní knihy. Vedle procesního formalismu se uplatnila v řízení zásada veřejnosti. Zasedání ka- marádského soudu se odehrávala za účasti celého kolektivu dětí, aby se všechny děti dověděli vše o záležitosti, a to bezprostřední účastí. Účast dětí, byť pasivní, plnila též kontrolní funkci, aby soud nestranně a nezaujatě rozhodoval ve věci. Účast měla i vý- chovnou funkci. ͺ . ͸ Úkoly soudu Soud rozhodoval o správném a nesprávném chování dítě ve vztahu k heteronom- ním normám. Orgán složený z vrstevníků se zabýval případy nekázně, například když nějaké dítě soustavně chodilo pozdě, předbíhalo ve frontě anebo dělalo v domově ne- pořádek. Jednalo se o projevy všední nekázně či nepořádnosti. Taková jednání dětí nenarušovala neformální řád, nýbrž výchovný formální řád. Druhým úkolem soudu byla péče o respektování uložených povinností. Děti ne- byly pouze vedeny k přijetí a plnění sociálních povinnosti. Internátní řád neprotěžoval povinnosti na úkor práv. Práva dětí byla vyvažována povinnostmi, ale nebyla z nich odvozena. Děti měly za povinnost se vzdělávat a naučit se pracovat. Dítě mělo být užitečné samo sobě, jinému i celému kolektivu. Dítě mělo ovšem zůstat samo sebou, avšak nebýt jen pro sebe. Třetím úkolem soudu byla péče o každodenní soužití dětí navzájem a dětí a vycho- vatelů. Jednalo se o náročnou péči o mezilidské vztahy. Soud dbal o to, aby rovnost i spravedlnost vstoupily do života internátu. Být soudcem pomáhalo dítěti poznávat spravedlnost z autoritativní pohledu, nikoli jen na základě postavení viníka či oběti.

20

Soudní rozhodování umožnilo dítěti vnímat cizí provinění, ale i pocity ublíženého dítěte. Výkon soudní funkce pomáhal dítěti nabýt empirický poznatek, jak je obtížné docílit spravedlnost. Soud požadoval, aby velký neubližoval malému, aby se chytrý nepovyšoval a nevy- smíval hloupějšímu. Soud byl v praxi blahosklonný a laskavý. Jeho rozhodování bylo založeno na odpuštění a proaktivním následku. Kamarádská instance měla přispívat k individuálnímu blahu každého člena dětského kolektivu. Žádné dítě nemělo strádat. Jeho potřeby a zájmy měly být uspokojeny. Soud paralelně dbal o blaho celku. Čtvrtým úkolem soudu byla starost o osobní a internátní majetek. Soud protěžoval respekt ke společným věcem, zařízení domova, soukromému majetku každého dítěte. Vedl děti k postojům a chování, jež si cení hodnotu materiálních i duchovních věcí. Jakmile někdo způsobil újmu na jakémkoli druhu majetku, byl ex officio předvolán k soudu. Soud měl zajistit nápravu špatného jednání prostřednictvím reparace. Soud mohl nařídit viníkovi, aby nahradil škodu na majetku ze svých prostředků. Stejně tak mohl vyjádřit shovívavost vůči viníkovi a neuložit mu reparační povinnost. Škoda mohla být uhrazena ze soudního fondu. Úkolem soudu bylo děti vychovávat k respektu k nemocnému či zraněnému kama- rádovi. Takové dítě zasluhuje zvláštní pozornost a péči od ostatních. Korczak připomíná, že každá škoda je napravitelná či odstranitelná. Okno lze zasklít, ztracený míč koupit. Nemoc, zranění a smrt jsou velká neštěstí. 9 Nebyla to záležitost soudu, nýbrž soudní rada byla příslušná. Rada rovněž rozhodovala o uveřejnění nehody či zranění kvůli všeobecné informovanosti dětí. Nešťastné případy tak byl často oznamovány na soudní tabuli. ͺ . ͹ Soudní rada Původně byl kamarádský soud jediným judiciálním tělesem internátu. V denní praxi se ukázalo, že samotný soud nestačí. Soud rozhodoval až sto případů týdně. Složité případy mnohdy pro nedostatek času zanedbával. Proto byla po půl roce zříze- na soudní rada, aby doplnila soud. Rada byla na rozdíl kamarádského soudu voleným orgánem na období tří měsíců. Ačkoli složení soudu rotovalo v pravidelných interva- lech, vykazovalo relativní stabilitu. Tato vlastnost rady se mohla projevit v předvídatel- nosti jejího rozhodování. V soudní radě byl vždy zastoupen vychovatel. Rada rozhodo- vala ve trojčlenném senátu (vychovatel+ dvě děti), třebaže soudců bylo pět z důvodu, že i soudce mohl být účastníkem řízení. Rada se jevila být nadřazenou instancí vzhledem ke kamarádskému soudu, proti němuž dítě mohlo podat po jednom měsíci odvolání. Rada zejména převzala případy závažného selhání dítěte. Tehdy hrozil viníkovi přísný následek. Rada výlučně apliko- vala ustanovení § 500 a vyšší. K tomuto druhu případů se přimykaly soudní věci, které vyžadovaly důkladný postup za účelem zjištění materiální pravdy. Radě byly taktéž svěřeny případy kompenzace hmotných škod utrpěných na majetku.

9 Ibid , s. 178: „ Choroba, kalectwo i śmierć – są to wielkie nieszczęścia .”

21

Zdánlivě banálními případy byly pozdní návraty chovanců do dětského domova. Rada byla příslušná rozhodovat o takovém selhání, pokud dítě přišlo pozdě od rodiny či příbuzných. Jinou záležitostí byla kumulace případů u jednoho viníka. Tehdy se vyžadoval od soudní rady postup en bloc . Rada vydala jediné rozhodnutí, které pokrý- valo všechny nesprávné činy dítěte. Rada používala rozhodovací klíč: několik případů, avšak jen jeden následek. Soudní rada propojovala dvě formy pravomocí. První pravomoc byla preskriptivní. Rada vydávala zákoník i další sociální normy nutné pro organizaci života dětí. Druhá pravomoc byla aplikační. Sociální normy, které přijala, sama aplikovala na těžké pří- pady. Zatímco kamarádskému soudu byly ponechány případy lehčí. Když záležitost vyžadovala vedle soudního rozhodnutí přijetí preskriptivního opatření. Kamarádský soud byl vždy z rozhodování vyloučen. ͻ . Zlov ě stný konec? Korczak používá ustálený právní pojem „zákoník“. Nejedenkrát se v knize „ Jak kochać dziecko “ dovolává slova „práva“. Obě slova vzbuzují mylnou představu, že popi- sované normy jsou součástí právního řádu. Zákoník je vskutku formálním a řízeným řádem, který je důsledně institucionalizován. Je to ale mimoprávní institut. Zákoník je souhrnem sociálních norem, které platily v internátním prostředí. Ovšem původ i povaha zákoníku je heteronomní a nikterak autonomní. Děti se na jeho utváření přímo nepodílely. Zákoníku se tak spíše podobají školní řády, jež vznikají bez účasti žáků. V tomto smyslu je interním předpisem. Spojení souboru sociálních norem s kamarádským soudem i soudní radou je jedi- nečným výchovným projektem, jenž nezůstal pouze v mysli jeho stvořitele. Projekt byl déle praktikován. Soud uvedl děti do formálního postavení bytostných aktérů soud- ního rozhodování. Praxe ukázala, že děti k aktivnímu participačnímu postavení nedozrály. Mnohé děti v internátu soud nenáviděly, a proto jeho konec přivítaly. Soud je překvapil jako nečekaný a nejhrozivější nepřítel-pozorovatel, nepřítel-otevřenost, nepřítel-světlo. 10 Jiným dětem byly sociální normy a soud lhostejnými instituty. Problémy soužití a je- jich soudní řešení je v zásadě nezajímaly. Oproti těmto dětem stáli jeho protagonisté. Těm ani Korczakovi se nepodařilo soud udržet. Korczak spatřuje v soudu nutný a nenahraditelný výchovný prostředek. Očekával od soudu naplnění jeho výchovného ideálu, jenž musí vstoupit do každodennosti. 11 To se nikdy nestalo.

10 Ibid , s. 219: „ Takich było kilkoro. Sąd zaskoczył je jako nieoczekiwany i najgroźniejszy wróg-rejestrator, wróg-jawność, wróg-światło .” 11 Ibid , s. 222: „ Sąd jest potrzebny, konieczny, niczym zastąpić się nie da. Sąd musi mieć olbrzymie wychowaw- cze znaczenie. Niestety nie dorośliśmy jeszcze do sądu. Jeszcze nie lub: jeszcze nie u nas .”

22

N Ě KOLIK POZNÁMEK K PROBLEMATICE ODSTRAN Ě NÍ DISKRIMINACE ŽEN V ZAM Ě STNÁNÍ A ODM ĚŇ OVÁNÍ ȍ ZEJMÉNA Z HLEDISKA ÚMLUVY O ODSTRAN Ě NÍ VŠECH FOREM DISKRIMINACE ŽEN Ȏ Some considerations on the topic of elimination of discrimination of women at work (in employment) and in remuneration (particularly in view of The Convention on the Elimination of all Forms of Discrimination Against Women (CEDAW)) Abstrakt: Příspěvek je založen zejména na rozboru Úmluvy o odstranění všech forem diskri- minace žen z roku 1979. Význam této Úmluvy spočívá zejména v tom, že se Úmluva odpoutala od pojetí nediskriminace založené na neutralitě pohlaví a vyžadující rovné zacházení s muži i ženami, zpravidla měřeno tím, jak se zachází s muži, aby naopak zdůraznila odlišné charakteristiky žen (biologické, psychické, zdravotní, sociální apod.). K výkladu Úmluvy významně přispívá Výbor pro odstranění diskriminace žen, přestože to není jeho pravomoc. Normativní vývoj v mezinárodním právu při- náší na jedné straně výrazný přínos k otázkám nediskriminace žen. Na druhé straně je však zřejmé, že převládá celá řada stereotypů v provádění ustanovení Úmluvy sou- dy a jinými orgány v praxi některých států. Velkým problémem jsou rovněž různé stereotypy v myšlení, které se mohou projevit i v činnosti soudů v některých státech. Stereotypy směřující k diskriminaci žen v zaměstnávání a odměňování se projevují i ve státech Evropské unie. Klí č ová slova: odstranění diskriminace žen, nediskriminace, zaměstnání, odměňování Key Words: elimination of discrimination against women, non-discrimination, employment, remuneration ͷ . Úvod Tato část je zaměřena na problematiku odstranění diskriminace žen v zaměstná- ní a odměňování. V preambuli Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen 1 z roku 1979 je konstatováno, že diskriminace žen porušuje zásady rovnosti práv a re- Jan Ondřej

1 Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, 1249 UNTS 1, sjednána 18. 12. 1979, v platnosti ode dne 3. 9. 1981, č. 62/1987 Sb.

23