NEDÁVNÉ A PLÁNOVANÉ ZMĚNY V PRACOVNÍM PRÁVU...

4. Postavení a role odborových organizací v rámci sjednávání kolektivních smluv 4.1 Základní principy sjednávání kolektivních smluv Jak je již zmíněno výše, právo sjednávat kolektivní smlouvu za zaměstnance mají jak v Česku podle § 22 ZPr, 40 tak v Německu podle § 2 TVG 41 pouze odborové organi zace. Nikdo jiný nemůže být dle pracovněprávní legislativy obou zemí ani judikatury zástupcem zaměstnanců v rámci kolektivního vyjednávání. Podle protistrany pak rozlišujeme, opět s platností pro obě země, dva typy sjedna ných kolektivních smluv: (1) Podnikové kolektivní smlouvy sjednávané na úrovni jednotlivých zaměstna vatelů či jejich jednotlivých organizačních jednotek, které můžeme označit jako „závodní“ kolektivní smlouvy 42 s německým ekvivalentem Haustarifverträge nebo Firmentarifverträge . 43 (2) Kolektivní smlouvy vyššího stupně, které uzavírají pro více než dva zaměstnava tele odborové organizace, případně odborové svazy s organizací nebo organizacemi za městnavatelů 44 , v německém kontextu pak budeme hovořit o Verbandstarifverträge 45 . Pojmovým znakem kolektivních smluv vyššího stupně je možnost jejich extenze; přes něji hovoříme o rozšíření závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně. Smluvní strany kolektivní smlouvy vyššího stupně mohou společně navrhnout, aby byla daná kolektivní smlouva závazná i pro další zaměstnavatele s převažující činností v daném odvětví. V České republice jsou podmínky navrhnutí odvětvové závaznosti stanoveny v ZoKV a jsou postaveny na principu plurality, kdy buď organizace zaměstnavatelů musí zaměstnávat největší počet zaměstnanců v odvětví, nebo vyšší odborový orgán musí zastupovat největší počet zaměstnanců. 46, 47 V Německu může být navrhnuta pouze kolektivní smlouva vyššího stupně převažujícího významu (ať už z hlediska ge ografického, provozního, nebo profesního); zpravidla jde o případy, kdy počet odbo rově organizovaných zaměstnanců převyšuje počet těch neorganizovaných, nebo k za jištění účinnosti kolektivní smlouvy a předejití nežádoucímu hospodářskému vývoji. 48 40 PICHRT, Jan in PICHRT, Jan. Pracovní právo . S. 666 a 667. 41 JUNKER, Abbo. Grundkurs Arbeitsrecht . S. 278. 42 TRÖSTER, Petr in BĚLINA, Miroslav; PICHRT, Jan; HŮRKA, Petr; MORÁVEK, Jakub; ŠTANGOVÁ, Věra et al. Pracovní právo . S. 417. 43 DÜTZ, Wilhelm a Gregor THÜSING. Arbeitsrecht . S. 325. 44 TRÖSTER, Petr in BĚLINA, Miroslav; PICHRT, Jan; HŮRKA, Petr; MORÁVEK, Jakub; ŠTANGOVÁ, Věra et al. Pracovní právo . S. 417. 45 DÜTZ, Wilhelm a Gregor THÜSING. Arbeitsrecht . S. 324. 46 BRŮHA, Dominik in HŮRKA, Petr. Pracovní právo . 5. aktualizované vydání. S. 487 a 488. 47 Ustanovení § 7 odst. 2 písm. a) a b) ZKoV. 48 MASCHMANN, Frank a HROMADKA, Wolfgang. Arbeitsrecht. S. 126 a 127.

13