NEDÁVNÉ A PLÁNOVANÉ ZMĚNY V PRACOVNÍM PRÁVU...

Vztahy plynoucí ze závislé práce byly na počátku upraveny právem občanským, ale postupně kvůli nalézání specifik pracovněprávního vztahu oproti ostatním smluvním vztahům se pracovní právo od občanského práva vydělilo. Byly nalezeny specifické zásady uplatňující se na tyto vztahy a tyto zásady jsou většinou v kolizi se zásadami práva občanského. To z velké části stojí na rovnosti subjektů, kdežto pracovnímu právu je vlastní excitovaná ochrana postavení zaměstnance jakožto ve většině případů slabší strany. Dle Pichrta je tak třeba se ptát, zda připuštění subsidiarity není pro pracovní právo „ krokem zpět “. 6 To je určitě něco, z čeho lze vyjít. Bez pochyby není možné apli kovat všechna ustanovení a principy OZ na pracovní právo. Teď nemám na mysli zcela zjevné případy, jako je např. právo dědické nebo rodinné, ale obecně nelze bezmyšlen kovitě aplikovat ani všechny instituty závazkového práva nebo jeho zásady. Na platformě subsidiarity OZ proběhla v našem právním prostředí debata o pod půrném použití ustanovení o náhradě škody. Spousta akademiků zabývajících se pracovním právem se vyslovila v neprospěch této možnosti. Např.: „ Naproti tomu nepřipadá prakticky v úvahu (až na výjimky) vzhledem ke kom plexní pracovněprávní úpravě náhrady škody v zákoníku práce subsidiární použití na pra covněprávní vztahy části čtvrté hlavy třetí dílu prvního OZ, který se zabývá náhradou majetkové a nemajetkové újmy .“ 7 Naproti tomu dr. Bezouška ve své práci 8 vybírá situace, jež vybočují z rozsahu pro náhradu újmy zprostředkované ZPr, ale pro spravedlivé uspořádání vztahů je nutné v nich náhradu připustit, a to cestou úpravy v OZ. Do debaty přispěl i Ústavní soud se svým nálezem sp. zn. II. ÚS 1564/20 ze dne 9. 2. 2021 týkajícího se nemajetkové újmy. Ve zkratce šlo o to, že výsledná částka náhrady nemajetkové újmy se lišila v rámci pravidel pracovního a občanského práva: „ Má nicméně za to, že mu v řízení o pracovněprávní odpovědnosti za újmu na zdraví nebyla odškodněna veškerá způsobená újma, a to vzhledem k nedostatečné úpravě v zá koníku práce (předmětné zákonné ustanovení stanovuje povinnost odškodnit pouze bolest a ztížení společenského uplatnění) a nemožnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku v případě náhrady újmy na zdraví (údajně z důvodu zvláštní ochrany postavení zaměst nance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 ze dne 26. 9. 2017). Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen do máhat se zbytku nároku na náhradu vytrpěné duševní újmy přímo proti škůdci cestou ob čanskoprávního řízení (k souběhu pracovněprávní a občanskoprávní odpovědnosti za škodu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1906/2004 ze dne 8. 12. 2005) .“

Tamtéž.

6

7 BĚLINA, Miroslav. Změnilo se pracovní právo s novým občanským zákoníkem? Právní rozhledy , 2015, č. 2, s. 52–56. 8 BEZOUŠKA, Petr. Je náhrada škody v zákoníku práce opravdu upravena komplexně? Právní rozhledy , 2018, č. 12, s. 439–444.

52