NEDÁVNÉ A PLÁNOVANÉ ZMĚNY V PRACOVNÍM PRÁVU...

není a z důvodu řetězení velkého množství příčin ani nemůže být dostatečným důvodem, proč soud shledá posuzovanou příčinu z hlediska teorie podmínky jako irrelevantní .“ Přijde mi vhodné vyjít také z rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2144/2023 ze dne 17. 4. 2024. V tomto případě šlo ve zkratce o to, že mezi stranami byla uzavřena kupní smlouva, která se týkala dodání nábytku. Kupující měl záměr na tento nábytek čerpat dotaci, ale ta byla podmíněna tím, že nábytek bude dodán v určitém datu. Toto ale nebylo reflektováno ve smlouvě. Kdyby prodávající plnil včas, byly by podmínky dotace naplněny a kupujícímu by na ni vznikl nárok, ale protože prodávající plnil pozdě, kupující o dotaci nezažádal a zažaloval prodávajícího pro po rušení smlouvy podle § 2913 OZ na částku, kterou by dostal z titulu dotace, kdyby mu na ni vznikl nárok. Nejvyšší soud rozhodl takto (jednalo se o odst. 27 posledně citovaného rozsdku): „ Nepodání žádosti či žaloby, jež by za daných okolností neměla naději na úspěch, nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost, neboť neučinění takového úkonu bylo samo o sobě pouze následkem prvotní příčiny .“ V odst. 28 citovaného rozsudku soud uvádí: „ V posuzované věci tudíž odvolací soud pochybil, jestliže ztrátu nároku na vyplacení sporné části dotace představující ušlý zisk žalobce spojil výlučně s tím, že žalobce požádal (po datu 30. 11. 2015) o vynětí těchto nákladů z dotačního programu a důvody, proč tak, učinil považoval za irelevantní, neboť ve světle výše uvedené judikatury je třeba vypořádat se s tím, zda by žalobce v případě trvání na vyplacení sporné části dotace se svým požadavkem skutečně uspěl a zda tedy roz hodnutí žalobce vyjmout tyto náklady z dotačního projektu nebylo jen následkem porušení smluvní povinnosti ze strany žalované. V tomto směru je tudíž právní posouzení odvolacího soudu nesprávné .“ Z tohoto závěru lze vyvodit, že jen proto, že poškozený neučiní nějaké procesní kroky, nutně neznamená, že byla příčinná souvislost přerušena. Pokud tak poškozený zaměstnanec má relevantní důvody proč se k bývalému zaměstnavateli nevrátit, nemě lo by ho právo tuto volbu sankcionovat. Z hlediska náhrady škody je dále vhodné se zastavit u teorie adekvátnosti ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 83/2019 ze dne 5. 9. 2019: „ Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpověd nosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji její nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizo vaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veške-

55