Sborník č. 52

Lze shrnout, že preventivní prvek zákona je možno považovat za chvályhodný po- čin zákonodárce. Značně problematickým se však jeví v českém trestním právu právě fakt, že zákon de facto přenáší důkazní břemeno, zdali právnická osoba konala tak, jak měla, a zdali se nedopustila nedostatků v rámci kontroly činnosti zaměstnanců, právě na právnickou osobu, což může kolidovat se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Jedná se tak o princip v trestním právu nevídaný. V ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zTOPO je upraveno přičítání trestného činu právnické osobě mimo jiné z důvodu, že orgány právnické osoby neprovedly taková opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat, přičemž následuje demonstrativní výčet těchto opatření, kterými jsou neprovedení povinné nebo potřebné kontroly nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinění nezbytných opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu . Je třeba říci, že zákonodárce v tomto případě nesystematicky zakotvuje sousloví „spravedlivého poža- davku“ do norem trestního práva, které tento pojem dosud vůbec neznaly. Obrat „lze spravedlivě požadovat“ náleží spíše do soukromoprávní terminologie. Zároveň mů- žeme konstatovat, že zákonodárce v důvodově zprávě ani Ministerstvo spravedlnosti nepřiblížilo tento pojem, kdy tak nelze spravedlivě očekávat, co tento neurčitý právní pojem znamená. 14 5. Sankcionování trestní odpovědnosti právnických osob (§ 14 – § 23 zTOPO) Učení o pojmu a zejména účelu trestu je jedním ze základních stavebních kamenů každé učebnice trestního práva. Teorie o trestu (jako zákonem stanoveném právním následku za určité protiprávní jednání) a jeho účelu, které literatura 15 zmiňuje v sou- vislosti s trestáním fyzických osob, se však nedají ve velké míře použít na sankciono- vání právnických osob. Gobert v této souvislosti uznává, že „v trestním právu existují teorie trestu, pokud jde o trestnou činnost fyzických osob.“ Ptá se ale, zdali tyto teorie lze uplatňovat i na osoby právnické, a dochází k závěru, že „ v některých případech méně či více vhodně, ale zdá se, že celkově hrají důležitější roli než u osob fyzických.“ 16 První, ihned patrnou diferenciací je rozdíl v legislativním jazyku. Zatímco fyzické osoby „jsou trestány“, tak právnické osoby jsou „sankcionovány“. ZTOPO se tohoto užívaného dělení nedrží a v souvislosti se sankcionováním trestní odpovědnosti práv- nických osob užívá slovo „trest“. Hlavním bodem, který je stran sankcionování deliktní odpovědnosti právnických osob potřeba vyřešit, je otázka, nakolik může trestní právo 14 Srov. k tomuto úpravu ve Spojeném království, kde Bribery Act z roku 2010 trestá právnickou osobu v případě neschopnosti zabránit korupci. Právnická osoba není odpovědná v případě, že prokáže, že zavedla adekvátní procedury předcházení korupčního jednání svých zaměstnanců. Ministerstvo sprave- dlnosti pak musí vydat Příručku pro právnické osoby týkající se předcházení korupce (Guidance about commercial organsiations preventing bribery). 15 Např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 347 an. či Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydá- ní. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, 37 an. 16 Gobert, J., Punch, M.: Rethinking Corporate Crime. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 217.

17

Made with