Sborník č. 52

účastnící se takto na trestném činu doktrína nazývá tradičně pomocníkem, starší lite- ratura používala též výraz „komplic“. 27 3. Poznámky k teoretickým základům účastenství Základní otázka, kterou si musíme položit, spočívá v určení zdroje (pramene, resp. odůvodnění) trestuhodnosti jednání, které spočívá v účastenství na spáchání trest- ného činu. Zahraniční nauky často v této souvislosti hovoří o tzv. eticko-racionálním principu, podle nějž trestní právo musí za vlastní (trestuhodné) jednání osoby považo- vat nejen bezprostřední výsledky jejího jednání, ale také produkty činnosti dosažené za účasti působení jiných (vnějších) lidských sil, s nimiž tato osoba počítá při dosaho- vání svých cílů, jakož i předvídatelné a kontrolovatelné výsledky společné činnosti více osob. Tento princip je inspirován prastarou kriminalistickou maximou: quis per alium facit per se ipsum facere videtur . 28 Trestní odpovědnost za účastenství je nejčastěji dovozována na základě třech základ- ních teorií: 1) kauzální teorie, 2) teorie akcesority, 3) teorie eventuálně vícesubjektové skutkové podstaty. Teorie kauzální (teorie ekvivalence příčin), která vychází z toho, že každá osoba podílející se na trestném činu jej způsobuje v celém rozsahu a toto jednání ve své celistvosti (tj. jako výsledek všech činností všech zúčastněných osob) je pak přičítáno každému z účastníků, je dnes prakticky opuštěna. Tato teorie je historicky spojena s materiální legalitou a extenzivním pojetím pachatele, ačkoli vyjmenované problémy nelze plně ztotožňovat. V současné době však toto pojetí, vzhledem k požadavkům na určitost trestněprávních norem ( nullum crimen sine lege certa ) a s ohledem na prin- cip právní jistoty, je považováno za překonané. Nejznámější teorií je tzv. teorie akcesority, která byla po dlouhou dobu dominantní a nebyla prakticky vůbec zpochybňována. Někdy se rozlišuje akcesorita v kvantitativ- ním smyslu, která vyjadřuje závislost trestnosti jednání účastníka na stadiu trestného činu hlavního pachatele, a kvalitativním smyslu , která představuje závislost trestnosti jednání účastníka na naplnění konkrétních znaků trestného činu hlavního pachatele. Italská nauka jako teorii, která podle jejího názoru překonává nedokonalosti teorie akcesority, zastává nejnověji teorií eventuálně vícesubjektové skutkové podstaty, 29 po- dle které kombinací norem ve zvláštní části trestního zákoníku, zakotvujících základ- 27 Viz Antolisei, F. Manuale di diritto penale. Parte generale. Sedicesima edizione aggiornata e integra- ta da L. Conti. Milano: Giuffré editore, 2003, str. 558. Tento výraz používá i italská jazyková verze čl. 25 švýcarského trestního zákoníku („complicità“); naproti tomu německá verze hovoří o pomocnictví („Gehilfenschaft“). Někteří autoři pak v této souvislosti hovoří o nahodilých entitách (kolektivech) pá- chajících trestnou činnost, aby je tak odlišili od organizovaných zločineckých skupin. Viz Fiandaca, G., Musco, E. Diritto penale. Parte generale. Sesta edizione. Bologna: Zanichelli editore, 2010, p. 493. 28 Český překlad této zásady je: Má se za to, že dělá-li někdo něco pomocí druhého, dělá to sám . Viz např. Mantovani, F. Diritto penale. Parte generale. Settima edizione. Padova: CEDAM, 2011, p. 511-513. 29 Viz např. Pulitano, D. Diritto penale. Quarta edizione. Torino: G. Giappichelli editore, 2011, p. 433 a 434.

26

Made with