Sborník č. 52

ke spáchání trestného činu i povahu condicio sine qua non ( umožnění trestného činu např. poskytnutím nezbytného nástroje) . Trestní zákoník definuje pomocníka k trestnému činu jako osobu, která jinému spáchání trestného činu úmyslně umožnila nebo usnadnila . Zákon dále uvádí, že tato osoba pomáhá (tj. umožňuje nebo usnadňuje) ke spáchání trestného činu zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trest- ném činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Oproti trestnímu zákoníku účinnému do 31. 12. 2009 je viditelný pokrok v definici, neboť starý trestní kodex vymezoval pomocníka čistě tautologicky; pomocníkem byl ten, kdo jinému poskytl ke spáchání trestného činu pomoc [viz § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb.]. Přesnější vymezení lépe odpovídá ústavnímu principu nullum crimen sine lege a formálnímu pojetí trestného činu. Došlo také k rozšíření demonstrativního výčtu jednání, která jsou podle trestního zákoníku pomocí o tzv. dělání zdi (hlídání při činu) a dělání vo- lavky (vylákání na místo činu). Praxe někdy, i když už je tomu delší dobu, posuzovala tyto případy jako spolupachatelství, 34 což nauka většinou kritizuje. 35 Souhlasíme však s Říhou, který poukazuje na to, že dělání tzv. volavky může v konkrétním případě být i spolupachatelstvím. 36 De lege ferenda tedy navrhujeme v ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zák. vypustit „vylákání poškozeného na místo činu“ z demonstrativního vý- čtu jednání, která jsou pomocí. Dalším jednáním, které český trestní zákoník označuje za pomoc k trestnému činu a které je z našeho pohledu problematické, je „utvrzování v předsevzetí“ neboli utvrzování vůle spáchat trestný čin, což bývá označováno jako intelektuální pomocnictví. Ačkoli podle Solnaře je hranice mezi návodcem a intelektu- álním pomocníkem , který pachatele v předsevzetí spáchat trestný čin utvrzuje, celkem jasná, právní hodnocení příkladu, který Solnař vzápětí uvádí, vypovídá spíše o opaku. Jde o následující případ: B v domnění, že A je rozhodnut k trestnému činu, se pokusí utvrdit A v tomto rozhodnutí, ve skutečnosti však A rozhodnut nebyl a B jeho rozhodnutí teprve vyvolá. Podle Solnaře jde o pokus pomoci, neboť B podporu k činu ve skuteč- nosti neposkytl a vyvolat rozhodnutí pak nezamýšlel. 37 Tento výklad je podle našeho názoru přehnaně formalistický, jelikož mírněji hodnotí jednání, které je závažnější než pouhé utvrzení v předsevzetí spáchat trestný čin. K jinému závěru než Solnař by se pravděpodobně nedošlo ani podle současného trestního zákoníku, neboť ten navíc definuje návodce jako osobu, která v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin 34 Srov. materiál publikovaný pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. a č. 23/1994 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/1993 Sb. rozh. tr. 35 Srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 294; Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 297 a 298. 36 Říha, J. Účastenství v trestním právu. Dizertační práce. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra trestního práva, 2006, str. 125. 37 Solnař, V. Účastenství v československém socialistickém trestním právu. Praha: Nakladatelství Československé Akademie věd, 1959, str. 68.

28

Made with