Sborník č. 52

Nesmyslnost takového pojetí lze ukázat na dvou příkladech. Považovat osobu, která zorganizovala trestný čin za pouhého účastníka a nikoli za hlavního pachatele, je podle našeho názoru stejné, jako kdybychom za hlavního autora hudební symfonie nepova- žovali skladatele, ale symfonický orchestr, který ji zahrál, nebo ještě absurdněji bychom za autora (původce) knihy nepovažovali spisovatele, který celý příběh vymyslel a na- psal, ale toho, kdo text tzv. vysadil, vytisknul a svázal do knižní vazby. 55 Ačkoli např. Solnař institut organizátorství a objektivní kritérium rozlišování pacha- tele a účastníka podporoval, je existence organizátorství podle našeho názoru v přík- rém rozporu se základní zásadou trestního práva hmotného týkající se tvorby práva, podle které by právní úprava měla být konstruována tak, aby umožňovala za pomocí standardních výkladových metod správně vystihnout charakter a závažnost trestného jed- nání s tím, že zároveň poskytuje adresátům právních norem dostatečnou míru právní jistoty, aby nešlo o úpravu nepředvídatelnou (srov. zásadu nullum crimen sine lege , viz čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Organizátorství, ačkoli je minimálně stejně závažnou formou trestného jednání jako pachatelství, 56 je podle naší úpravy bráno jako vedlejší, akcesorické jednání, které se k pachatelství tzv. připíná, což v praxi může být zdrojem špatného zhodnocení závaž- nosti jednání organizátora. S touto konstrukcí souvisí nemožnost uplatnění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. o) tr. zák. u organizátora, který přímo nenaplňuje znaky skutkové podstaty, není tedy stricto sensu přímým pachatelem, a to z důvodu zákazu dvojího přičítání. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že jednání organizátora může být v konkrétním případě závažnější než u přímého pachatele, který je zároveň orga- Česká pozitivně-právní úprava, obsažená v trestním zákoníku, která normuje in- stitut účastenství, trpí některými nedostatky. Základy této úpravy položil již trestní kodex z roku 1961 (srov. zákon č. 140/1961 Sb.), jehož pojetí založené na příliš přísné akcesoritě převzal i současný trestní zákoník. Problémy, které vyplývají z českého po- jetí akcesority, spočívají např. ve skutečnosti, že v zásadě stejně závažné případy jsou hodnoceny rozdílně, nebo v tzv. odpovědnosti za náhodu. Jako novum trestní kodex výslovně vymezil pojem nepřímého pachatele, změnil tautologické definice návodce a pomocníka a kodifikoval již poměrně ustálené závěry judikatury, týkající se konkrét- ních jednání, která lze podřadit pod „pomoc k trestnému činu“. Ne všechny z uvede- nizátorem. 5. Závěr 55 Srov. španělskou učebnici Orts Berenguer, E., Gonzáles Cussac, J. L. Compendio de derecho penal (parte general y parte especial). Valencia: Tirant lo Blanch, 2004, p. 234. 56 Literatura zde správně uvádí, že zejména organizátorství trestného činu je zvláště nebezpečnou formou zločinnosti, neboť např. násobí síly zločinců, posiluje je v jejich nekalých záměrech a činí trestnou činnost více sofistikovanou, tj. trestnou činnost, která má velkou šanci „na úspěch“ a která je hůře odhalitelná a dokazatelná ze strany orgánů činných v trestním řízení. Srov. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Část II. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, str. 386.

33