Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

to smluv. Podle Výboru tyto záruky tvoří nezbytný rámec pro zajištění práv v Paktu a jsou tak podstatné pro jeho předmět a účel. Pakt předvídá monitoro- vací úlohu Výboru. „Výhrady, které se snaží obejít tento podstatný prvek v kon- strukci Paktu, …jsou neslučitelné s jeho předmětem a účelem. Stát si nemůže vyhradit právo nepředložit zprávu a nenechat ji posoudit Výborem. …výhrada, která odmítá pravomoc Výboru interpretovat požadavky jakýchkoli ustanovení Paktu, by byla také v rozporu s předmětem a účelem smlouvy.“ 74 Podobně se Výbor postavil k výhradám k Opčnímu protokolu. Protože předmětem a úče- lem (prvního) Opčního protokolu je umožnit, aby byla práva závazná pro stát podle Paktu kontrolována před výborem, výhrada, která se to snaží vyloučit, by byla v rozporu s předmětem a účelem Opčního protokolu. 75 Podobně postupuje Evropský soud pro lidská práva, který v případu Loizidou došel na základě analýzy předmětu a účelu Evropské úmluvy k závěru, že státy nemohou podmínit své přijetí opční doložky tím, že fakticky vyloučí oblasti jejich práva a praxe v rámci své jurisdikce z kontroly orgánů Úmluvy. Jakékoli omezení jejich kompetence ratione loci a ratione materiae je neslučitelné s pova- hou Úmluvy. 76 Soud v dané věci rozhodl o neplatnosti omezení ratione loci u prohlášení Turecka podle čl. 25 a čl. 46 Úmluvy (podle tehdejšího číslování). Zároveň potvrdil platnost samotného prohlášení (tj. jeho zbytku), což umož- ňuje Soudu zabývat se individuálními stížnostmi proti tomuto státu. Lze tedy souhlasit s kompromisním návrhem Komise pro mezinárodní prá- vo (směrnice 3.1.13), podle kterého výhrada k smluvnímu ustanovení o řešení sporu nebo kontrole dodržování smlouvy není sama o sobě vyloučena, ledaže výhrada směřuje k vyloučení nebo změně právního účinku ustanovení smlou- vy, které je zásadní pro její důvod existence (raison d’être) , nebo výhrada vyjímá stát nebo mezinárodní organizaci z dříve přijatého mechanismu řešení sporů nebo kontroly dodržování smlouvy, pokud je vlastním účelem smlouvy zave- dení takového mechanismu. 77 Z provedeného rozboru vyplývají určité pracovní závěry. Především se uka- zuje, že i přes určitá specifika některých typů smluv (např. o lidských prá- vech) a určitých druhů pravidel mezinárodního práva pro posouzení platnosti výhrady zůstává rozhodující soulad či rozpor s předmětem a účelem smlouvy. Svůj význam si ponechávají i postoje ostatních smluvních stran, které formu- lují akceptaci nebo námitky proti výhradě. To platí i přesto, že v některých 74 Viz General Comment No. 24, CCPR/C/21/Rev.1/Add.6 (11 November 1994), § 11. 75 Ibid., § 13. 76 Loizidou v. Turkey, Judgment of 23 March 1995, ECHR, Series A, vol. 310, § 77-89. 77 Viz Report of the ILC, GAOR, Sixty-second Session, Supplement No. 10 (A/62/10), s. 116.

101