Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

sloví svou normotvornou vůli, což zde ale hned tak nebude, neboť proč by to ostatně dělali jen kvůli neshodám nauky. 69 Proto kritériem hodnověrnosti či opodstatněnosti toho či onoho doktrinárního názoru je nakolik vyjádřil či se alespoň přiblížil tomu, co sami normotvorci zamýšleli či zamýšlejí, tedy státy jako nositelé veřejné moci a nikoliv nauka, byť v tom má i určitou tradici (srov. post-pozitivismus). Tak je tedy řešena otázka, zda je v dané souvislosti jednotlivec subjektem mezinárodního práva či nikoliv. 70 Tomu pak odpovídá i kvalifikovaní institutu “spravedlivého zadostiučinění“ (just satisfaction , satisfaction équitable) v peku- niární formě (čl. 41). Pokud se chápe jako právní následek protiprávního jed- nání, nejde o následek sekundárně normovaný obecně platnou normativitou, zde by pak satisfakce byla formou reparace, nýbrž primárně normovaný před- mětnou evropskou smlouvou o „lidskoprávní“ ochraně. 71 Klade se též otázka, zda i v jiných oblastech normativní úpravy se (v doktríně) jednotlivcům přisuzuje postavení subjektů mezinárodního práva? Takovou by mohla být oblast ochrany investic v cizině, kterou vytváří Washingtonská úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států (1965) a jí zřízené Mezinárodní středisko pro řešení investičních sporů (ICSID) se sídlem vWashing- tonu (Convention on the Settlement of Investment Disputes between States and Nationals of Other States , International Centre for Settlement of Investment Disputes , ICSID, Washington, 18. 3. 1965). Zahraniční investor (fyzická, ale častěji právnická osoba) může totiž na základě rozhodčí doložky obsažené v mezistát- ních dohodách o vzájemné ochraně a podpoře investic (bilateral investment treaties) vést sám spor proti hostitelskému státu u řečeného Střediska ICSID, 72 69 Srov. Rousseau Ch.: Droit international public , Tome I., Sirey, Paris, 1970, p. 182: „Est seul déterminat à cet égard l’accord de volontés des [Etats] Parties“. 70 Tak Malenovský J.: Mezinárodní právo veřejné, Obecná část , 1. vyd., MU Brno, 1993, na str. 83 uvádí: „Obecný koncept mezinárodněprávní subjektivity (...) neexistuje a nic tak nebrání konstatovat sice mar- ginální , připuštěnou výhradně státy − tedy odvozenou , ale přece jen živoucí mezinárodněprávní subjektivi- tu jednotlivce .“ 71 Jiného názoru je Malenovský J.: Obnova řízení před Ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, Právník, 12/2001, str. 1241 n., na str. 1244 pak uvádí: „Ustanovení Úmluvy o spravedlivém zadostiučinění oběti (rozuměj zde jednotlivce) je tedy jen doplněním odpovědnostních pravidel (obecného) mezinárodního práva (týkají se ale států jako vykonavatelů veřejné moci!), nikoliv jejich derogační redukcí.“ „Jejich aplikaci sama Úmluva totiž výslovně ( sic ) nevylučuje.“ Srov. další rozvinutí tohoto stanoviska Malenovský J.: Smluvní ochrana občanských a politických práv v teorii a praxi meziná- rodního práva, in : Šturma P. ( ed .): Právní následky mezinárodně protiprávního chování, Liber Amicorum Č. Čepelka , PF UK, Praha, 2007, str. 121. 72 Srov. např. McCorquodale R.: The Individual and the International Legal System, in : Evans M.D.( ed. ), International Law , Univ. Press Oxford, 2003, p. 314: “(…) individuals now have an independent capacity ( sic ) to ensure that they can bring an international claim in some areas of international economic law.”

138