Střety zájmů při ochraně biodiverzity a klimatu

svůj individuální užitek, zatímco negativní externality (přelidnění, hluk, znečištění, opotřebení infrastruktury) jsou externalizovány na celou společnost. 9 Tento teoretický rámec má silný právní význam. Přesouvá problém z pouhého „příliš mnoho lidí“ na neudržitelné využívání veřejných statků a zdrojů ve společném vlast nictví. To může poskytnout státu a obcím silné právní a ekonomické ospravedlnění pro regulační zásahy. Jejich povinností je chránit veřejný majetek a zajistit jeho udrži telné využívání pro všechny občany, nikoli pouze pro turisty. Tento princip legitimizu je zavedení nástrojů, jako jsou turistické daně, místní poplatky nebo poplatky za vstup. Cílem těchto nástrojů je internalizovat negativní externality – tedy přenést náklady spojené s přelidněním, znečištěním a opotřebením zpět na původce, tj. na turistický sektor a samotné návštěvníky. Právním spouštěčem pro legitimní státní zásah tak není pouhá přítomnost turismu, ale okamžik, kdy se tento jev transformuje ze vzájemně prospěšné směny na veřejnou zátěž, která porušuje právně chráněné zájmy a práva rezidentů. Zpočátku je turis mus vnímán jako ekonomický motor a jeho negativní dopady jsou tolerovány jako nezbytné vedlejší účinky. Overturismus však značí bod zlomu, kdy vnímané náklady (sociální, environmentální, infrastrukturní) začínají pro významnou část přírodních statků být neúnosné. 3. Mezinárodněprávní rámec ochrany před důsledky overturismu 3.1 Závazky států plynoucí z úmluvy o ochraně světového dědictví (UNESCO) Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1972 (dále jen „Úmluva“) představuje klíčový mezinárodněprávní nástroj, který zakládá přímé a zá vazné povinnosti pro smluvní státy, včetně České republiky. Článek 4 Úmluvy stanoví, že každý smluvní stát má primární povinnost „zajistit označování, ochranu, zachování, prezentaci a předávání budoucím generacím“ kulturního a přírodního dědictví nachá zejícího se na jeho území. 10 Pro regulaci overturismu je obzvláště relevantní článek 5, který smluvní státy zavazu je, aby přijaly obecnou politiku, jejímž cílem je „dát kulturnímu a přírodnímu dědictví určitou funkci v životě společnosti a začlenit ochranu tohoto dědictví do programů všeobecného plánování“. Toto ustanovení poskytuje jasný právní základ pro požada vek, aby obecní a krajské územní plány obsahovaly specifická opatření pro řízení tu ristické zátěže v lokalitách světového dědictví, jako jsou Český Krumlov, Kutná Hora nebo Krkonošský národní park. Nečinnost v této oblasti by mohla být považována za porušení mezinárodních závazků státu. 9 RESPONSIBLE TOURISM PARTNERSHIP, [nedatováno]. Overtourism. [online]. Dostupné z: htt ps://responsibletourismpartnership.org/overtourism/ [citováno 2025-09-15] 10 UNESCO, 1972. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. [online]. Dostupné z: https://whc.unesco.org/en/conventiontext/ [citováno 2025-09-15].

116