Střety zájmů při ochraně biodiverzity a klimatu

DOSLOV Klima nebo biodiverzita – to je, oč tu běží? Michal Sobotka

Pokud by měl čtenář po přečtení tohoto sborníku nabýt určitý dojem, pravděpo dobně by to by mělo být vědomí určitých rozporů či dilematu, ve které se současná ochrana životního prostředí, respektive její právní úprava, nachází. Jak texty v tomto sborníku přesvědčivě ukazují, doba, kdy bylo možné redukovat střety v ochraně život ního prostředí pouze na dichotomii „zlý průmyslník“ a „hodný ekolog“, je do značné míry passé. Dnes nám do tohoto, v zásadě jednoduchého schématu, poměrně často vstupuje nový prvek. Jedná se o situace, kdy se jeden ušlechtilý zájem (chránit klima) střetává ve spleti legislativních procesů s jiným ušlechtilým zájmem (chránit biodiver zitu). Nakolik se jedná o skutečný střet nebo jde toliko o zdánlivé dilema je otázka, k jejímuž zodpovězení se snaží přispět i tento sborník. Autoři a autorky jednotlivých příspěvků nás provedli celou škálou velmi různoro dých témat a s nimi spojených problémů. Dozvěděli jsme se, že mezinárodní klimatic ký režim je sice fajn, ale do jisté míry opomíjí přírodu samotnou, protože se až příliš soustředí na to, aby se lidstvo, a s ním i celý globální ekosystém, „nepřehřálo“. Dost možná ale oprávněně, neboť bez stabilního klimatu nelze funkční ochranu biodiverzity zajistit. Dále vidíme, že snaha o rychlou výstavbu větrných a solárních elektráren – v zájmu nás všech a našich klimatických závazků – může v praxi znamenat legislativní „akcelerační zóny“, které přináší úplně jinou dynamiku do rozhodování o střetech s ji nými zájmy. A riziko, že místní ptactvo či krajinný ráz zůstanou tak trochu stranou. Je to fascinující právní oříšek: jak moc můžeme ublížit lokální přírodě, abychom globálně zachránili planetu? Míněno pochopitelně se značnou nadsázkou, ale v jádru…? V já dru možná spočívá odpověď. Jiné střety mohou mít finanční základ. Ochrana klimatu vyžaduje důraznou akci, která není právě kompatibilní s tradičními regulatorními rámci. Ochranou investic počínaje. Ukazuje se, že zatímco se státy snaží zbavit fosilních paliv, investoři máva jí Energetickou chartou a hrozí arbitrážemi za zmařené investice, což vede k jistému ochladnutí. Regulatorních snah. Bohužel. Nikoliv klimatu. Neméně zábavná – v tom právnicky masochistickém smyslu slova – je oblast pro cesního práva. Zde se sváří touha po rychlosti (procesní ekonomie a fikce souhlasných stanovisek) s právem veřejnosti „do všeho mluvit“. Dozvěděli jsme se, že spolky se sice mohou účastnit kdečeho, ale pokud úřad vydá příkaz a nikdo nepodá odpor, mají smůlu. A zatímco se úředníci a investoři hádají, v těžebních jamách se tiše prosazuje myšlenka, že nejlepší rekultivací je možná nedělat vůbec nic a nechat to na přírodě, což je pro právní řád, zvyklý všechno nalajnovat, poněkud nestravitelné sousto.

162