Úvahy k budoucímu vývoji pracovněprávní úpravy

jeho pohledu lze přisvědčit jeho nespornému praktickému aspektu), a problematické šestiměsíční prodloužení byť původně kratší prekluzivní lhůty proto připouští, třebaže se dle jeho přesvědčení nejeví jako příliš přiléhavé ani logické. 23 Ačkoliv nastíněná nekonsenzuální akademická debata k aktivizaci zákonodárce ne- přispěla, vydání přelomového rozsudku nejvyšší tuzemské soudní instance jej již zcela nečinným nechat nemohlo. Lze se proto domnívat, že ve smyslu úvodem této části textu vymezené otázky transformace právní úpravy vyústila ve zjevný rozpor s původně zamýšlenými představami normotvůrce. Nezbylo mu proto než napravit svoji jistou nedůslednost při soukromoprávní rekodifikaci, a to zahrnutím bodu 70 (v rámci Části první, Čl. I) návrhu připravované (velké koncepční) novely zákoníku práce 24 , jenž re- formuluje nynější derogované ustanovení § 329 ZP. V souladu s dikcí předkládaného návrhu případy nastání překážky, pro niž lhůta stanovená zákoníkem práce neběží (tj. dochází k jejímu stavení), nemají vliv na původní délku této lhůty. Pokud však zbývá po odpadnutí presumované překážky do uplynutí lhůty méně než pět dnů, ke skonče- ní takové lhůty nedojde dříve než za deset dnů ode dne, kdy začala znovu běžet. Zvláštní část důvodové zprávy ke zmíněnému zákonnému návrhu 25 uvádí, že ve vztahu k úpravě prekluzivní lhůty podle § 72 ZP dosud nebyly vysledovány žádné tendence k případné modifikaci, nicméně účinnost (nového) občanského zákoníku vyvolává potřebu reagovat na nastalou právní situaci v tom smyslu, aby bylo znovu plně reflektováno předešlé stabilní pojetí, celospolečensky konsenzuálně akceptované, a tudíž v pracovním právu hluboce zakořeněné. Normotvůrce navíc přiznává, že ny- nější právní stav je nutno hodnotit jako problematický a nežádoucí, čímž odůvodňuje svoji současnou, alespoň dílčí reakci na změněnou koncepci počítání času v intencích občanského zákoníku. Nelze než souhlasit s nastíněnou teleologickou interpretací, na základě níž by se racionální zákonodárce jen stěží mohl rozhodnout pro zakotvení (co do délky trvá- ní) kratších lhůt jakožto prekluzivních v případech, ve kterých by zamýšlel připuš- tění možnosti několikanásobného prodloužení. Uvedený přístup by se nadto jevil ve flagrantním rozporu se samotným smyslem a účelem konstruktu prekluzivní lhůty, neboť se lze domnívat, že zde není žádného rozumného důvodu, aby za takového stavu nebyly předmětné lhůty regulovány jako toliko promlčecí. Ba naopak, akcent udr- žitelnosti veřejného zájmu na tom, že určitého práva je možné se domáhat výlučně po vymezenou dobu, právě takový postup zcela jednoznačně vyžaduje. 23 WEINHOLD, D. Promlčení a prekluze v soukromém právu . Praha: C. H. Beck, 2015, s. 157, 248. 24 K tomu srov. veškeré příslušné dokumenty ve verzi pro jednání vlády (případně Legislativní rady vlády) po ukončeném meziresortním připomínkovém řízení a vypořádání připomínek ke dni 24. 10. 2019. Dostupné na: . 25 Důvodová zpráva k návrhu zákona, jímž se mění zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony, s. 67-69. Dostupné na: .

79