VÝCHOVA CHARAKTERU V ČESKÉM VZDĚLÁVÁNÍ

význam výkonu, známkám a školní úspěšnosti. Výsledky tak upozorňují na význam otevřené komunikace mezi školou a rodinou a na potřebu sdí leného porozumění cílům vzdělávání. Praktický přínos monografie spočívá v nabídce empiricky podložené ho pohledu na to, jak rodiče a pedagogové v současném českém pro středí přemýšlejí o smyslu vzdělávání, rozvoji charakteru a úloze školy. Získaná zjištění mohou být využita při přípravě budoucích učitelů, při rozvoji školního klimatu, tvorbě vzdělávacích programů i při podpoře spolupráce školy a rodiny. Předložená monografie neusiluje o vytvoření univerzálního modelu vý chovy charakteru ani o normativní určení toho, jaký člověk má být vzdělá váním formován. Ukazuje však, že vzdělávání nikdy není hodnotově neut rální. Každá škola, každý učitel i každé vzdělávací rozhodnutí spoluutváří charakter, vztahy, postoje a představy o dobrém životě. Otázky charakteru, odpovědnosti, vztahovosti, smyslu a lidského rozkvétání proto nepředsta vují okrajové téma pedagogiky, ale dotýkají se samotné podstaty vzdělává ní. Právě v tomto smyslu může být výchova charakteru chápána jako jedna z cest k rozvoji člověka schopného žít dobrý, odpovědný a smysluplný život v současném světě.

117