VÝCHOVA CHARAKTERU V ČESKÉM VZDĚLÁVÁNÍ

Aristotelská tradice rozlišuje také pojem nous , který lze chápat jako intuitivní vhled nebo schopnost citlivého porozumění situaci. Širší hori zont celého modelu představuje sophia , tedy moudrost jako hlubší poro zumění smyslu lidského života a lidského rozvoje. Výchova charakteru se tak neomezuje pouze na osvojování žádoucí ho chování, ale otevírá otázku, jakým člověkem se prostřednictvím svého jednání stáváme. 1.3 Charakter versus hodnotová výchova V českém pedagogickém prostředí bývá problematika morálního rozvoje často spojována s pojmy hodnotová výchova, etická výchova nebo osobnostní a sociální výchova. Pojetí výchovy charakteru se však od těch to přístupů v některých ohledech odlišuje, především svým filozofickým ukotvením a důrazem na kultivaci ctností jako relativně stabilních charak terových dispozic. Pojem hodnota představuje obecnější přesvědčení o tom, co je považo váno za důležité, žádoucí nebo správné. Hodnotová výchova proto čas to podporuje reflexi a uvědomování si vlastních hodnotových orientací. Rizikem tohoto přístupu však může být relativismus, tedy předpoklad, že všechny hodnoty mají stejnou legitimitu a nelze mezi nimi rozlišovat z hlediska dobra nebo lidského rozvoje (Kristjánsson, 2015). Ve školní praxi se může tato situace projevovat například tím, že škola de klaruje respekt, spolupráci nebo bezpečné prostředí jako důležité hodnoty, avšak každodenní zkušenost žáků bývá často spojena především s vý konem, soutěživostí nebo strachem z chyby. Děti a žáci přitom velmi citlivě vnímají rozdíl mezi hodnotami, o nichž se mluví, a hodnotami, které jsou skutečně žity v každodenním životě školy. Významnou roli zde sehrává implicitní kurikulum, tedy neformální a často nepřímo předá vané normy, postoje a očekávání přítomné v kultuře školy (Jackson, 1968). Ryan (1993) upozorňuje, že škola vždy předává určité hodnoty, a to i tehdy, nejsou-li explicitně pojmenovávány nebo tematizovány v kurikulu. Hábl (2020) upozorňuje, že samotné verbální přijetí hodnot ještě auto maticky nevede k jejich uskutečňování v konkrétním jednání. Charakter člověka se podle něj nerozvíjí pouze prostřednictvím deklarace morálních principů, ale především skrze habituaci, vztahy, příklad a opakovanou zku šenost jednání. Výchova charakteru proto nepovažuje za dostačující pouze

18