VÝCHOVA CHARAKTERU V ČESKÉM VZDĚLÁVÁNÍ

odolnosti, naděje a orientace v životě. Spiritualita zde nemusí být chápána pouze v náboženském smyslu, ale také jako schopnost člověka zakoušet úžas, hlubší propojení, hodnotovou orientaci či zkušenost přesahu vlast ního já. Výzkumy realizované v oblasti adolescentního zdraví současně ukazují, že spiritualita může představovat významný protektivní faktor podporující psychické zdraví, životní spokojenost a odolnost mladých lidí. Veselská et al. (2018) upozorňují, že spiritualita adolescentů významně souvisí s lep ším subjektivním zdravím, nižším výskytem psychosomatických obtíží a vyšší životní spokojeností. Spiritualita tak nemusí být vnímána pouze jako oblast osobního přesvědčení, ale také jako faktor podporující zdravý psychosociální vývoj člověka. Význam spirituality pro vzdělávání zdůrazňují také autoři zabývající se celostním pojetím výchovy. Nussbaum (2017) poukazuje na to, že vzdělá vání nemá směřovat pouze k ekonomické produktivitě, ale také k rozvoji humanity, empatie, imaginace a schopnosti vnímat druhého člověka jako hodnotu. Biesta (2015) zároveň připomíná, že vzdělávání vždy obsahuje existenciální a etický rozměr a souvisí s otázkou, jakým člověkem se je dinec stává a jakým způsobem vstupuje do vztahu se světem a druhými lidmi. Škola proto není pouze místem předávání znalostí, ale také prostře dím, v němž se formují hodnotové orientace, postoje a charakter člověka. Polemikou a Da Silva (2022) upozorňují, že spirituální rozvoj představu je legitimní součást celostního vzdělávání dítěte, přesto však bývá v sou časném školním prostředí často opomíjen. Autoři zdůrazňují, že podpora spirituální dimenze nemusí znamenat náboženskou výchovu, ale vytváření prostoru pro otázky smyslu, identity, vztahů a lidského přesahu. Spiritua lita je v tomto pojetí chápána jako přirozená součást lidského bytí, která souvisí se schopností člověka hledat orientaci v životě, reflektovat vlastní zkušenost a vytvářet hlubší vztahy k sobě, druhým i světu. V tomto kontextu Jirásek (2023a) upozorňuje, že vedle rozvoje znalostí, kompetencí a charakterových kvalit je důležité rozvíjet také spirituální gramotnost člověka , tedy schopnost reflektovat otázky smyslu, vztaho vosti, hodnot a přesahu. Spirituální gramotnost přitom chápe jako součást celostního rozvoje člověka a jako kultivaci vztahu k sobě samému, druhým lidem, přírodě a transcendenci. Není proto redukována pouze na nábo ženskou víru, ale představuje širší existenciální orientaci člověka a jeho

49