ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno 6 , a následně že „ poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komo ry, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první ná sledující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností .“ Vzhledem k tomu, že imunita nechrání pouze jejich poživatele, ale také jejich ma jetek, tak právě výše citované ustanovení tvoří překážku pro orgány činné v trestním řízení také v případě zajišťování majetku. Byť tento rozsah nevyplývá přímo z textu Ústavy, domnívám se, že k němu lze jednoduše dojít na základě teleologického výkladu předmětných ustanovení. Smyslem takto výrazného zásahu do principu rovnosti totiž není ochrana osob jako takových, nýbrž ochrana jejich instituce 7 , a zároveň zájem na řádném výkonu mandátu poslanců a senátorů. Cílem tedy je mimo jiné zabránit svévoli orgánů činných v trestním řízení. Pro lepší představu si na tomto místě dovolím uvést teoretický případ. Policejní orgán by se snažil na příkaz ministra vnitra zabránit účasti na důležitém hlasování konkrétním nepohodlným poslancům 8 . Je zřejmé, že k takovému zásahu by mohlo dojít nejenom samotným fyzickým zabráněním v účasti na jednání v podobě zadržení osoby, ale také například zabavením dopravního pro středku a mobilního telefonu poslanci žijícímu v odlehlé obci daleko od místa konání schůze Poslanecké sněmovny. Je na místě upozornit, že si jsem vědom nepravděpo dobnosti takového průběhu skutečností v současném sytému i současné konstelaci (nejenom politické, ale i společenské jako takové), považuji za důležité, byť v teoretické rovině, uvažovat nad možnými následky situace, která by čistě teoreticky nastat mohla, byť bezesporu není úkolem zákonodárce, a nejspíš ani v jeho silách, zákony schvalovat tak, aby v nich předjímal veškeré, více či méně možné, scénáře. Určitou výjimku z výše uvedeného tvoří situace předpokládána Ústavou v čl. 27 odst. 5. Jedná se o moment, kdy by byl poslanec či senátor dopaden při spáchání trest ného činu nebo bezprostředně po něm. I v tomto případě, zde však existuje pojistka v podobě povinnosti příslušného orgánu ihned (domnívám se, že z logiky věci by k tomu mělo dojít opravdu bezprostředně po zadržení), o zadržení poslance či senátora informovat předsedu dané komory Parlamentu České republiky. Pokud ten neudělí do 24 hodin souhlas se zadržením, je příslušný orgán povinen zadrženého propustit. Ať se předseda komory v danou chvíli rozhodne jakkoliv, příslušná komora musí na své nejbližší schůzi rozhodnout o přípustnosti stíhání s konečnou platností. Na tomto mís tě si opět dovolím krátké zamyšlení nad situací, která v Ústavě přímo není zmíněna.

Čl. 27 odst. 4 Ústavy.

6

7 V tomto případě se jedná o jednotlivé komory Parlamentu České republiky. 8 Byť uznávám, že je tato konstrukce v demokratické společnosti nepředstavitelná, jsem přesvědčen, že je správně, pokud minimálně zákony se sílou ústavního zákona (které jsou i v případě totalitních nebo nedemokratických vlád hůře měnitelné) mohou zabránit potencionálním nedemokratickým praktikám.

172