ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

dovodit, že by byl obsah preambule zcela irelevantní; pokud je ale relevantní právní norma obsažena přímo v čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO, není dán důvod pro hledání stejného pravidla v bodech 33 a 71 jeho preambule. Tento postup vrchního soudu však sám o sobě nemůže založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. 1.6 Závěr Z uvedené judikatury Ústavního soudu, vyplývá, že zásahy do rozhodovací činnosti orgánů činných v přípravném řízení trestním, a tím více do rozhodování o zajištění věcí , jako prostředku svou povahou zatímního a zajišťovacího, tedy nepředstavujícího konečné rozhodnutí ve věci, byť i to může zasahovat do základního práva na pokojné užívání majetku, jsou jen zcela výjimečné , což vyplývá zaprvé z postavení Ústavního soudu jako orgánu, jako specifického soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy soudů, zadruhé ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je možno podat až proti konečnému pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, a zatřetí z uplatňování zásady zdrženlivosti v zasahování Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů ve řejné moci. Z těchto hledisek je třeba ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgá nů činných v trestním řízení v přípravném řízení, včetně rozhodování o zajištění věci, jeho zrušení či omezení , považovat v zásadně za nepřípustnou a možnost jejího uplat nění vykládat restriktivně . Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva v přípravném řízení trestním, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému pro cesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit, což nastává především při zjevném odepření spravedlnosti ( denegatio iustitiae ) nalézajícím výrazu v nedodržení některého ze tří požadavků kladených na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce, podle nichž rozhodnutí musí mít zákonný pod klad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); dále v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí o zajištění věci nebo v průtazích a nečinnosti při rozhodování o žádostech o vrácení zajištěných věcí a příp. i v ústavnosti nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Přesto je však třeba nálezům (ale i zásadním usnesením) Ústavního soudu věnovat při rozhodování o zajištění věcí orgány činnými v trestním řízení náležitou pozornost, neboť jen tak se je možno vyvarovat pochybení, která zasahují do základních lidských práv a svobod, zde zejména do práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy) a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, což je pak důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu. K tomu by měl sloužit i v tomto příspěvku podaný přehled judikatury Ústavního soudu včetně její případné návaz-

27