ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Po vzoru států Unie byla následně zásada nemo tenetur doplněna i do Ústavy Spojených států Amerických. Pátý dodatek zformulovaný Johnem Madisonem uvádí: „Na každého občana, který se má zodpovídat z hrdelního zločinu nebo jiného těžkého zločinu, musí být podána řádná žaloba ze strany velké poroty - výjimkou tu mohou být případy občanů sloužících v činné službě v pozemních nebo námořních ozbrojených silách nebo v domobraně, a to v době války nebo vážného ohrožení veřejné bezpečnosti; nikdo nesmí být dvakrát trestán ohrožením života nebo zdraví pro týž poklesek; nikdo nesmí být nucen svědčit sám proti sobě ; nikdo nesmí být zbaven života, svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; soukromý majetek může být vyvlastněn pouze za náhradu.“ 14 Zásada nemo tenetur se prosazovala i v právních řádech kontinentálního typu. V určité podobě jí bylo možné nalézt v předpisech 19. století například v Německu (Říšský trestní řád – 1877), nebo v Rakousku (Rakouský trestní řád – 1873, Uherský trestní řád – 1896) Svého druhu leading case pro stávající podobu zásady nemo tenetur je rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Miranda vs. Arizona z roku 1966, které bylo mj. ná- mětem pro pilotní díl seriálu Kojak. V daném případě byla v Phoenixu v Arizoně paní P. M. v březnu roku 1963 po ces- tě z práce domů unesena a znásilněna. Z trestných činů únosu, znásilnění (spolu s lou- peží) byl obviněn pan Ernesto Miranda. Miranda byl zatčen a vzat do vyšetřovací vazby, kde po třech hodinách podepsal doznání. Součástí prohlášení o doznání bylo, že byl pan Miranda poučen o svých prá- vech, tyto chápe a přiznání činí dobrovolně; na listině žádná konkrétní práva vepsána nebyla. Pan Miranda byl na základě písemného doznání uznán vinným a za oba trestné činy odsouzen na dvakrát 30 let s možností propuštění po 20 letech. Právní zástupce pana Mirandy ve věci argumentoval tím, že Miranda nebyl řádě poučen o svých právech, zejména právu na právní zastoupení a právu odepřít výpověď, pokud by jí přispěl ke svému usvědčení (svědčil by sám proti sobě). Věc putovala soudní soustavou až k Nejvyššímu soudu USA, který v rozhodnutí ze dne 13. června 1966 uvedl mj. následující: „donucovací povaha policejního vyšetřování ve vazbě vytváří takové podmínky, že podle Pátého a Šestého dodatku ústavy nelze přijmout jako důkaz výpověď, pokud podezřelý nebyl předem poučen o svém právu nevypovídat a ná- roku na přítomnost právního zástupce.“ Nejvyšší soud USA, s ohledem na nedodržení jím formulovaných pravidel ve věci pana Mirandy, odsuzující rozhodnutí zrušil. 14 S pátým dodatkem souvisí z hlediska zde pojednávané materie ještě 6 dodatek, dle kterého „ V každém trestním procesu má obžalovaný právo na rychlé a veřejné přelíčení před nestrannou porotou státu a obvodu, na jejichž území měl být trestný čin spáchán a které jsou podle zákona příslušné. Obžalovaný má právo být informován o příčině a povaze obžaloby a konfrontován se svědky obžaloby. Má též právo dát obeslat prostřed- nictvím státních orgánů svědky ve svůj prospěch a mít na svou obranu obhájce.“

11