ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

je jasné, že Komise má podezření, že předmětem těchto setkání bylo dosažení dohod o pro- dejních cenách způsobilých vyloučit nebo omezit hospodářskou soutěž. Z toho plyne, že takovéto žádosti zavazují žalobkyni přiznat svou účast na protiprávní dohodě, která je v rozporu s pravidly Společenství upravujícími hospodářskou soutěž. V tomto ohledu je třeba podotknout, že Komise v poslední odrážce tří sporných otázek výslovně uvedla, že jí žalobkyně má poskytnout dotyčné informace jen v případě, že by se jí nepodařilo dohledat příslušné dokumenty vyžádané v předchozí odrážce. Žalobkyně tedy byla vázána odpovědět na poslední odrážku položených otázek jen potud, pokud nebyla s to předložit vyžádané dokumenty. Avšak vzhledem k pořadí a obsahu otázek v prvních třech odrážkách nemůže být vyloučeno, že by žalobkyně bývala nakonec musela odpovědět na poslední odrážku těchto tří otázek. Je tudíž třeba učinit závěr, že otázky 1.6, 1.7 a 2.3 ve své poslední odrážce představují porušení práva žalobkyně na obhajobu. … Co se týče tvrzení, podle nichž čl. 6 odst. 1 a 2 ÚLPZS dovoluje adresátovi žádosti o informace nezodpovědět otázky, byť čistě skutkové, a odmítnout předat Komisi doku- menty, je třeba připomenout, že žalobkyně nemůže své argumenty zakládat před soudem Společenství přímo na ÚLPZS. … Je však třeba zdůraznit, že právo Společenství uznává základní zásadu dodržování práva na obhajobu, jakož i zásadu práva na spravedlivý proces (viz rozsudek Soudního dvora Baustahlgewebe v. Komise, uvedený výše, bod 21, a rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 2000, Krombach, C-7/98, Recueil, s. I-1935, bod 26). Právě za použití těchto zásad, které specificky v právu hospodářské soutěže, o něž v projednávané věci jde, nabízejí ochranu rovnocennou ochraně zaručené článkem 6 ÚLPZS, přiznaly Soudní dvůr a Soud adresátům žádostí vydaných Komisí podle čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17 právo omezit se na zodpovězení čistě skutkových otázek a předávat pouze již existující vyžádané listiny a dokumenty. Toto právo bylo ostatně přiznáno již od první fáze šetření zahájeného Komisí. Povinnost odpovědět na čistě skutkové otázky položené Komisí a vyhovět jejím žádostem o předložení již předtím existujících dokumentů nemůže vést k porušení zásady dodržování práva na obhajobu nebo práva na spravedlivý proces. Nic totiž nebrání adresátovi v tom, aby v dalším průběhu správního řízení nebo během řízení před soudem Společenství proká- zal, vykonávaje tak své právo na obhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené v jeho odpovědích nebo předané dokumenty mají jiný význam, nežli jaký jim přikládá Komise.“ Krátce řečeno, Soudní dvůr EU se připojil k pojímání nemo tenetur tak, jak byla naznačena shora v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Dle Soudního dvo- ra EU se nelze na nemo tenetur odvolávat ve vztahu ke sdělení skutkových okolností a k poskytnutí existujících dokumentů. Soudní dvůr EU současně jasně naznačil, že mj. v kontextu nemo tenetur orgány veřejné moci přenášel svou povinnost usvědčovat pachatele na obviněného.

19