ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Půjde-li však o věc, kterou pro účely trestního řízení bude nutno zajistit, což je patrně ve většině případů, a obviněný ji dobrovolně nevydá (nesplní ediční po- vinnost), může mu být odňata. Tu se však uplatní podpůrně další zajišťovací úkon podle § 79 tr. ř., a sice odnětí věci. Přitom takovéto „odnětí věci“ nelze chápat jako donucení k vydání věcného důkazu proti sobě samému. Odnětí věci zde má z tohoto hlediska stejnou povahu, jako jiné zajišťovací úkony podle trestního řádu, aplikované bez ohledu, resp. proti vůli obviněného (srov. např. „Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky“, § 79a tr.ř., „Domovní a osobní prohlídka“, § 82, § 84, § 85 tr.ř. a apod.). V těchto případech nejde o donucování obviněného k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, nýbrž o nucené zajištění věcných důkazů byť proti vůli obvině- ného. Provedení takovýchto úkonů proti vůli obviněného v rozporu s ústavou není. Kdyby přesto měla být ústavnost chápána takto široce, koneckonců by se tím paralyzovalo trestní řízení, tedy získávání důkazů a jejich provádění v jeho prů- běhu.“ Široce pojatý princip nemo tenetur se ukázal jako nepříliš praktický a životný, neboť by v řadě případů mohl přivodit důkazní nouzi. K posunu judikatury došlo v rozhod- nutích Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 671/05 a ve věci sp. zn. III. ÚS 655/06. Sjednocující stanovisko prezentoval Ústavní soudu České republiky ve věci sp. zn. Pl. ÚS 30/10. Předmětné rozhodnutí přitom poskytuje odpovědi na další shora for- mulované související otázky. Ve zmiňovaném rozhodnutí Ústavní soud mj. uvádí: „… pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare nelze, i ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, považovat za bezbřehé. Jeho zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu je nezpochybnitel- ný, nicméně jeho uplatňování by nemělo poskytovat obviněnému (podezřelému) absolutní ochranu v tom smyslu, že by obviněný (podezřelý) nebyl povinen se účastnit vyšetřovacích úkonů vůbec, respektive všech. … 24. Důkazy získané na základě úkonů dle § 114 trestního řádu spadají do katego- rie důkazů, které existují nezávisle na vůli podezřelého, tj. těch, jež lze za splnění určitých podmínek v souladu s judikaturou Evropského soudu získat i za pomoci zákonného donu- cení, aniž by bylo porušeno pravidlo nemo tenetur. Jedná se o postupy, jejichž provedení obviněný (podezřelý) pouze snáší, nejčastěji má toliko povinnost strpět zajištění objektivně existujícího vzorku hmoty. Tělo obviněného (podezřelého) je pasivním objektem ohledá- ní, nevyžaduje se žádná jeho aktivní součinnost. Dostavení se a samotná účast na úkonu za „aktivní jednání“ ve smyslu výše uvedeném považováno není, stejně jako vykonání nor- málních fyziologických funkcí (například při odběru dechu, moči nebo vzorku hlasu).

25