ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

za správní delikt či přestupek by jim mohl hrozit. Ostatně ani stěžovatel netvrdil, že by zaměstnancům hrozil postih za některý konkrétní správní delikt či že by zaměstnanci důvodně odmítli vypovídat, byli-li by poučeni i podle správního řádu. Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, že se stěžovatel jako zaměstnava- tel osob, s nimiž byly vedeny rozhovory, nemůže dovolávat porušení jejich pro- cesních práv. Stejně tak nepřipadá v úvahu, že by zaměstnanci mohli způsobit stíhání zaměstnavateli jako osobě blízké, protože osobou blízkou nemůže být právnická osoba.“ 4. Nemo tenetur ve vztahu k činnosti inspekce práce Z dosavadního výkladu a odkazované judikatury se podává, že zásada nemo tenetur dopadá jak na fyzické, tak na právnické osoby. V případě právnické osoby náleží právo za právnickou osobu odmítnout aktivní součinnost (výpověď) statutárnímu zástupci nebo jiné osobě v takovém postavení. Šíře možného odmítnutí součinnosti s odkazem na zákaz nucení k sebeobviňování musí být důsledkem důkladného vážení dotčených zájmů. Z hlediska obecného zá- jmu, který zde primárně stojí vůči zásadě nemo tenetur , jde primárně o to, že bezbřehé uplatnění jmenovaného principu by de facto mohlo paralyzovat činnost veřejné moci, jde-li o kontrolu a dohled. Pokud bychom měli rámcově definovat šíři zákazu nucení k sebeobviňování, v kontextu shora odkazované judikatury lze říci, že: – se nelze zásady dovolávat v případě vyžadování pasivní součinnosti, kdy pasivní součinností se míní i vydání existujících dokladů či věcí; – se nelze zásady dovolávat tam, kde jsou vyžadovány listiny, informace a zázna- my, které má osoba zákonnou povinnost vést v souvislosti se svou činností; – se lze úspěšně dovolávat, je-li vyžadována aktivní součinnost, která by mohla vést k nebezpečí trestního stíhání, příp. odsouzení. K takové aktivitě, která může být svého druhu přiznáním v širokém smyslu slova, tedy buďto přímým uzná- ním viny, nebo uvedením informací, z nichž vina vyplyne, není možné osobu nutit, a to ani pohrůžkou sankčního opatření (například pořádkové pokuty). Konkrétněji řečeno, strpění například odebrání kontrolního vzorku v rámci kontroly České obchodní inspekce nelze označit za donucování k sebeobvi- ňování či k sebeusvědčování. Dotčená osoba je takový úkon povinna strpět a může být přípustnými prostředky donucována k součinnosti. Naproti tomu, je-li osoba vyzvána k aktivní činnosti, například k vytvoření určitých listin nebo záznamů (pod hrozbou pořádkové pokuty za neposkytnutí součinnosti), které dle zákona vést nemusí atp., dochází již k překročení hra- nice mezi úkonem, při němž je tato osoba toliko pasivním objektem a situací, kdy je nucena k aktivnímu jednání, jímž se sama (nebo svou osobou blízkou)

35