ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

S tímto základním sporným aspektem souvisí i řada dalších podřadných problé- mů. Je zaměstnavatel povinen odpovědět na dotazy vyšetřujícího orgánu ohledně exi- stence či pořizování samotného audiovizuálního záznamu? Je ve výpovědi v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu zaměstnavatel oprávněn odepřít odpověď na takovou otázku, popř. i přesto, že o pořizování a existenci záznamu již například kladně vypovídal zaměstnanec? Taková otázka jistě nemíří na subjektivní názor ani hodnotový soud , ani nenabádá k vytváření předpokladů či vyvozování důsledků, což jsou právě kritéria nacházející se za hranou „tvrdého“ jádra zásady nemo tenetur . Bude právo odepřít poskytnutí audiovizuálního záznamu a jeho nepřípustnost v řízení o správním deliktu či přestupku záviset na skutečném obsahu videozáznamu? Vždyť podle judikatury je právo nevypovídat dáno „ do té míry, do jaké by byl nucen po- skytnout odpovědi, které by ho dovedly k připuštění existence protiprávního jednání, které přísluší prokázat správnímu orgánu.“ Některé audiovizuální záznamy mohou bezpro- středně dokumentovat protiprávní jednání zaměstnavatele, jelikož zachycují skutkový stav tak, jak se odehrál zcela bez jakýchkoliv důvodných pochybností. A v neposlední řadě brání snad zaměstnavateli cokoliv v tom, aby jakožto vlastník těchto záznamů zcela v souladu se svým panstvím nad věcí tyto záznamy zničil dříve nežli, ale i poté, co o ně správní orgán zaměstnavatele požádá? Žádný právní předpis zaměstnavateli nepřikazuje tento záznam pořizovat. b) Hledání proporcí Předestřené úvahy vedou k nesčetně absurdním a překvapujícím závěrům. Jejich závazné řešení budou muset vyslovit až soudy při posuzování konkrétních individuál- ních okolností daných případů. Stěžejní bude jistě nalézt přiléhavou interpretaci k po- vaze důkazních prostředků, tj. objektivně, nezávisle na vůli subjektu existující důkazní prostředek vypovídající pouze o skutkových okolnostech případu. I přesto však se tento příspěvek v následující pasáži pokusí na základě shora analyzované judikatury navrh- nout řešení. Zásada zákazu donucení k sebeobviňování není absolutní. Proporcionalitu její- ho omezení, resp. meze jejího rozsahu, je vždy nutno poměřovat v určitém kontextu s ohledem na to, k realizaci jakého zamýšleného účelu právo směřuje. 40 Ve své pod- statě to ve skutečnosti vede k neustálému dotváření obsahu zásady nemo tenetur . Její meze jsou proto „ produktem dějin, historických konfliktů, [jsou] zrcadlením Jheringova ‚boje za právo.“ 41 Podle Holländera v závislosti na tom „ hledáme pro [ni] analytickou strukturu. Ex post vkládáme do [ní] nové a nové hermeneutické vzorce, jinak řečeno, nové a nové představy o podobě vztahu jednotlivce a celku.“ Posouzení rozsahu tohoto pojmu

40 Zdeněk Kühn. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 208. 41 Pavel Holländer (n 1) 112.

50