ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

opodstatněné, je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení při této činnosti plně dbaly a šetřily práva a svobody zaručené LPZS a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. 9 Odmítnout vydat důkazy, které by orgány činné v trestním řízení mohly, byť i jen potenciálně, použít proti osobě, jež je poskytla, může nejen osoba, vůči níž je trest- ní řízení vedeno, ale i osoba v postavení svědka, 10 která má pochybnosti o tom, zda je či není osobou podezřelou ve vyšetřované věci. K odepření součinnosti tak posta- čuje pouhá pochybnost o svém postavení v probíhajícím šetření. Uvedené vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 54/2017 ze dne 31. 05. 2018, ve kterém soud potvrdil oprávněnost jednání společnosti OFFICE HOUSE SE, která odmítla poskytnout Polici České republiky seznam svých klientů a jejich korespondenčních adres, a to z důvodu, že nabyla dojmu, že je sama vyšetřovanou osobou v předmětné věci. Nejvyšší soud konstatoval, že výzva k součinnosti nemůže vždy z taktických důvo- dů obsahovat konkretizaci či popis prověřovaného trestného činu ani totožnost osoby či osob podezřelých z daného jednání, přesto by však policejní orgán měl alespoň dodatečně sdělit, že společnost sama není podezřelou osobou, aby se tato společnost nemohla nadále odvolávat na porušování zákazu donucování k sebeobviňování. Jelikož však k takovému ujištění v posuzovaném případě nedošlo, bylo uložení pořádkové pokuty společnosti OFFICE HOUSE SE za účelem vynucení součinnosti nezákonné, neboť představovalo porušení zásady nemo tenetur . 3. Trestný čin křivé výpovědi a zásada nemo tenetur Zásada nemo tenetur v sobě nezahrnuje pouze právo odepřít výpověď, nýbrž umož- ňuje pachateli zamlčet skutečnosti či uvést nepravdivé údaje o jím spáchaném trestném činu, přestupku či jiném správním deliktu s cílem zakrýt svůj protiprávní čin, aniž by bylo možné postihnout takové jednání jako trestný čin křivé výpovědi. V opačném případě by dané sankcionování představovalo nepřípustné donucování k pravdivé vý- povědi, jež by bylo porušením zásady zákazu sebeobviňování. 11 Výše uvedený názor vyslovil Nejvyšší soud například ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1515/2018 ze dne 16. 01. 2019, ve kterém rozhodoval o dovolání obviněného, jenž se měl dopustit spáchání přečinu křivé výpovědi dle ustanovení § 346 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „ Trestní zákoník “), tím, že uvedl jako svědek nepravdivou svědeckou výpověď ohledně svého protiprávního jednání, ačkoli byl řádně poučen o svém právu odepřít výpověď. Nejvyšší soud v dané věci uvedl, že „[s] kutečnost, že pachatel trestného činu vyslýchaný jako svědek v trestní věci obviněného a vypovídající nepravdu o svém trestném činu byl řádně poučen o právu odepřít výpověď, má jen procesní význam v tom směru, že takovou výpověď nutno považovat za důkaz výpo- 9 Tamtéž. 10 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1223/2016-II. ze dne 08. 12. 2016 a rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 7/2007 ze dne 21. 02. 2007. 11 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1374/2015 ze dne 27. 01. 2016.

69