Aktuální otázky pracovního a sociálního práva 2024

stantní judikatury se pracovní cesta štěpí na několik úseků, a je tak třeba zjišťovat, při jaké činnosti k úrazu došlo a podřazovat je pod jednotlivá ustanovení zákoníku práce. I v případě pracovních cest je třeba při posuzování, zda jde o pracovní úraz, vy cházet z hlediska místního, časového a věcného. 31 Výhodou (např. oproti práci na dál ku) je, že na pracovní cestě si zpravidla zaměstnanec nerozvrhuje pracovní dobu sám. Je tak možné poměrně spolehlivě vycházet z hlediska místního a časového. To však samo o sobě není dostatečné, neboť dle judikatury je stěžejní hledisko věcné. I pokud by první dvě kritéria ukazovala na pracovní úraz, bez prokázání věcné souvislosti s pl něním pracovních úkolů nebude úraz soudy považován za pracovní. Soudy přitom v zásadě vycházejí z tvrzení zaměstnance, neprokáže-li se, že při svém jednání zamýšlel něco jiného, než tvrdí. 32 V teoretické rovině dospívám k závěru, že platná právní úprava, doplněná četnou judikaturou, má logiku. I v případě pracovní cesty je možné jednotlivé činnosti pod řadit pod zákonné pojmy. Při konfrontaci s praxí se však táži, nakolik bude v konkrét ním případě prokazatelné, o jakou situaci se jedná. V dřívější práci, která se věnovala pracovním úrazům při práci na dálku, 33 jsem rovněž poukazovala na problematičnost prokazování úrazového děje, a to zvláště s ohledem na úkony přímo související s plně ním pracovních úkolů. Už v současné době jsou některé tyto úkony omezeny tak, že se o pracovní úraz jedná, pouze je-li utrpěn v objektu zaměstnavatele (např. úkony ob vyklé během přestávky na jídlo a oddech, cesta na stravování). Není totiž žádoucí, aby zaměstnavatel odpovídal za úraz, který zaměstnanec utrpěl během přestávky na jídlo a oddech mimo prostory, nad nimiž má zaměstnavatel dispoziční právo a nad kterými má (nebo alespoň má mít) nepřetržitou kontrolu. V závislosti na tom, zda zamýšlíme ochranu zaměstnance posílit, nebo naopak oslabit, se nabízí několik možností. Určitou cestou by mohlo být rozšíření úrazů vá zaných na objekt zaměstnavatele, a to např. i na úkony během práce obvyklé tak, aby nebylo třeba zjišťovat, kam zaměstnanec zrovna mířil. Uvědomuji si ale, že na rozdíl od úkonů, které jsou vázány na objekt zaměstnavatele, jsou úkony během práce ob vyklé konány v pracovní době, a nikoliv během přestávky na jídlo a oddech. Kritériem rozlišení by však mělo být spíše to, zda byl daný úkon vyvolán právě prací (např. nutnost se převléct, nutnost dojet na místo určení pracovní cesty), či nikoliv. V opač ném případě se dostáváme do poněkud absurdních situací, kdy za pracovní úraz bude např. považováno, pokud zaměstnanci spadne na hlavu splachovací nádržka na toaletě, kam si odskočil během školení, avšak dojde-li k témuž na téže toaletě v noci v režimu ubytování, o pracovní úraz nepůjde – v obou případech byla přitom důvodem úrazu

31 Např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000. 32 Ibid.

33 PŘENOSILOVÁ, L. Pracovní úrazy v kontextu výkonu práce mimo pracoviště zaměstnavatele. In: PASTOREK, Š., MATĚJKA ŘEHOŘOVÁ, L., STONJEK, P., TOMŠEJ, J. (eds.) Europeizace pracovní ho práva. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2023, str. 5–23.

66