ČPŽP 60

2/2021 z judikatury ústavního soudU ČR Již v mém předchozím příspěvku k aktuální judikatuře Ústavního soudu k právu na informace publikovaném v Českém právu životního prostředí č. 4/2020 (58) jsem uvedl, že „ [o]becné závěry a tendence dovozené judikaturou Ústavního soudu v souvislosti s obecným právem na informace garantovaným v čl. 17 odst. 1, resp. 5 Listiny lze nepochybně vztáhnout i na uplatňování práva na informace o ži- votním prostředí podle čl. 35 odst. 2 Listiny.“ To částečně platí i pro právě představe- ný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20, jehož podstata a význam spočívá v tom, že povinný subjekt má být v řízení o poskytnutí informací profesionálem znalým práva, který má žadatele procesem poskytování informací provést tak, aby jim bylo v maximální míře vyhověno. Na rozdíl od zákona o svobodnémpřístupu k informacím, zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, neobsahuje možnost povinného subjek- tu vyžádat si úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací (§ 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.) ani možnost podmínit faktické poskytnutí informace za- placením úhrady (§ 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb.). Zákon č. 123/1998 Sb. v platném znění v § 10 odst. 3 pouze stanoví, že povinné subjekty jsou v souvis- losti se zpřístupňováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. 43 Závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3339/20, které se týkají oprávněnosti stanovení úhrady za „mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací“ a její výše, tedy za stávající právní úpravy nelze bez dalšího převzít i pro účely zpoplatnění přístupu k informacím o životním pro- středí podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, který v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny provádí právo na informace o životním prostředí garantované v čl. 35 odst. 2 Listiny. Nejen pro poskytování obecných informací v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím (tak jak to konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3339/20), ale také pro poskytování informací o životním prostředí v režimu 43 K tomu je třeba dodat, že vláda ČR se snaží sjednotit podmínky pro poskytování informací obsažené v zákoně č. 106/1999 Sb. a v zákoně č. 123/1998 Sb. Ve vládním návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodnémpřístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění poz- dějších předpisů (sněm. tisk č. 1194/0) proto navrhla doplnit do § 10 odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb. větu, která zní: „ Povinný subjekt může žádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací .“. Blíže viz https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&T=1194. Přestože jde o transpoziční předpis, jehož účelem je transpozice směrnice 2019/1024/EU (lhůta k transpozici této směrnice do českého práva uběhla dne 17. 7. 2021), lze s ohledem na končící volební období stávající Poslanecké sněmovny PČR pochybovat o tom, že by tato novela byla v letošním roce schválena.

104

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ