ČPŽP 60

2/2021 recenze a anotace v územně plánovací dokumentaci. V souvislosti s § 11 odst. 4 vodního zákona dovozují, že se v tomto případě nejedná o samostatný expropriační titul, neboť jde o dosti nejednoznačnou formulaci, ze které jasně neplyne, že jde o účel vyvlastně- ní. Konečně poukazují i na některá další ustanovení vodního zákona, která stanoví povinnosti vlastníka strpět určitá omezení svého vlastnického práva. Konkrétně v této souvislosti uvádějí § 50, § 51 a § 56 vodního zákona; v uváděném demon- strativním výčtu nicméně postrádám odkaz na ustanovení § 59a vodního zákona, na jehož základě je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozem- ku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Bez povšimnutí zůstaly i nová ustanovení (např. § 87k) omezující vlastnická práva v souvislosti s opatření- mi přijímanými při stavu nedostatku vody, která byla do vodního zákona vložena jeho novelou (zákonem č. 544/2020 Sb.) s účinností od 1. 2. 2021. Pokud jde o zákon o ochraně přírody a krajiny, autoři se zamýšlí zejména nad tím, zda ustanovení § 60 odst. 1, na jehož základě lze v případech stanovených zvláštním předpisem (zákon o ochraně přírody a krajiny v této souvislosti od- kazuje na ustanovení § 108 odst. 2 dřívějšího stavebního zákona č. 50/1976 Sb.) vyvlastnit nemovitost či práva k ní za účelem ochrany přírody a krajiny, lze pova- žovat za expropriační titul. Poukazují na odlišné názory v dosavadní odborné lite- ratuře a přiklání se k názoru J. Hanáka (2015), který zastává též V. Stejskal (2016), že se o expropriační důvod nejedná z důvodu nedostatečně konkrétní formulace účelu vyvlastnění. Z téhož důvodu následně dochází k závěru, že nelze v praxi postupovat ani podle § 60 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož se při vyvlastňování podle § 60 odst. 1 postupuje podle zvláštních předpisů o vy- vlastnění, a to na návrh orgánu ochrany přírody. K tomu by však bylo třeba pro úplnost výslovně dodat, že z ustanovení § 170 platného stavebního zákona, který upravuje účely vyvlastnění, se zájmů ochrany přírody a krajiny týkají pouze ve- řejně prospěšná opatření vymezená v územně plánovací dokumentaci spočívající v založení prvků územního systému ekologické stability. Nicméně, pozornost je v páté kapitole věnována i dalším zákonům, které upra- vují jednotlivé účely vyvlastnění, a na jejichž základě lze odejmout či omezit vlast- nické právo k pozemkům či stavbám. Výslovně jsou zde uvedeny a blíže popsány právní úpravy obsažené ve stavebním zákoně (jak v platném zákoně č. 183/2006 Sb., tak i v návrhu nového stavebního zákona), zákoně o pozemních komunika- cích (č. 13/1997 Sb.), zákoně o dráhách (č. 266/1994 Sb.), zákoně o státní památ- kové péči (č. 20/1987 Sb.), lázeňském zákoně (č. 164/2001 Sb.), zákoně o nou- zových zásobách ropy (č. 189/1999 Sb.), energetickém zákoně (č. 458/2000 Sb.), zákoně o elektronických komunikacích (č. 127/2005 Sb.) a v zákoně o zajišťování obrany ČR (poslední dva zmiňované zákony zpracoval T. Grygar, o ostatních titu- lech pojednává K. Frumarová). Nutno však dodat, že uvedený výčet zvláštních zá-

128

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ