ČPŽP 61

3/2021 vědecká TÉMAta že lze dovodit, že zákon směřuje pouze na skupinu stacionárních zdrojů, které mají podle přílohy č. 4 zákona povinnost provádět kontinuální měření emisí. 23 Obdobně pak komentář také interpretuje ust. § 15 odst. 6 písm. b) a c) zákona, kdy uvádí, že i v případě prokazování splnění podmínek zde uvedených je možné dospět k názoru, že i o tyto „úlevy“ může žádat pouze provozovatel stacionárních zdrojů, které zjišťují úroveň znečišťování kontinuálním měřením emisí. 24 Bohužel další zdroje zabývající se zákonem o ochraně ovzduší k této problematice mlčí, není tedy možné zjistit jiné názory sepsané v odborné literatuře. Na výše uvedeném zakládalo také své metodické vedení Ministerstvo život- ního prostředí, kdy ve svém metodickém stanovisku instruovalo právě za účelem uplatnění nároku na redukci výše poplatku k akceptaci pouze výsledků kontinuální- ho měření. V tomto stanovisku bylo uvedeno: „Mechanismus osvobození, resp. úlev od poplatků, uvedený v § 15 odst. 5 a 6 zákona je podmíněn dosahováním stanovení emisní koncentrace v celém poplatkovém období. Formulace obsažená v § 15 odst. 6 písm. b) a c) „…dosahuje v celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace…“ znamená, že neexistuje během poplatkového období doba, kdy by emisní koncent- race byla vyšší než stanovená úroveň. Zatímco jednorázové měření poskytuje infor- maci o emisních koncentracích dosahovaných běhemměření, které trvá dle okolností v jednotkách hodin, kontinuální měření emisí poskytuje tuto informaci průběžně, a to během celého roku. K prokázání plnění podmínky stanovené emisní koncentrace v písm. b) a c) lze nepochybně využít výsledky kontinuálního měření emisí (platné průměry, které definují splnění emisního limitu), naopak k prokázání plnění pod- mínky není možné použít jednorázové měření emisí ani výpočet emisí (s použitím emisních faktorů, měrné výrobní emise nebo emisní bilance ve smyslu § 12 vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení ně- kterých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší).“ . 25 Výše uvedenou problematikou se nakonec zabýval také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 1 As 145/2019-42 (dále jen „rozsudek“). 26 V řízení před Krajským soudem v Ostravě byly napadeny platební výměry vydané Krajským úřadem Moravskoslezského kraje společně s odvolacími rozhodnutími nadřízené- ho správce daně, tj. Ministerstva financí. Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce splnil podmínky pro nevyměření poplatku za znečišťování podle § 15 odst. 6 zákona o ochraně ovzduší; konkrétně, zda formulace „dosahuje v celém poplatkovém obdo- 23 MORÁVEK J., op. cit. s. 181 24 MORÁVEK J., op. cit. s. 182 25 Stanovisko odboru ochrany ovzduší Ministerstva životního prostředí k vybraným ustanovením § 15 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění. 26 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03. 09. 2020, č. j. 1 As 145/2019-42. Dostupné zde: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2019/0145_2As__1900042_20201123094017 _20201202154028_prevedeno.pdf

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

73