ČPŽP 61

vědecká TÉMAta Závěr

3/2021

Poplatek za znečišťování jako ekonomický nástroj regulace je jistě vhodnou součástí systému právní ochrany ovzduší v ČR. Zásadní je jeho motivační funkce, kterou působí na subjekty poplatkové povinnosti. Tuto motivační funkci v rám- ci institutu poplatku samotného pak ještě více zvýrazňují možnosti snížení jeho výše, a to až k nulové hodnotě. Pro vznik nároku na uplatnění takové redukce je poplatník nucen splnit 2 zákonem stanovené podmínky. První podmínka je ča- sová, kdy je třeba plnit druhou podmínku v průběhu celého poplatkového obdo- bí, což je kalendářní rok. Druhou podmínkou je pak povinnost dosahovat určité úrovně emisí, které jsou vyjádřeny procentuálně v porovnání s hodnotami uve- denými v Závěrech o BAT, či BREFech, nebo hodnotami specifického emisního limitu. Problematické je právě ono prokazování splnění zákonných podmínek, ne- boť legislativa v tomto není koncipována zcela jednoznačně. O problematičnosti svědčí také to, že tato agenda byla předmětem posuzování správních soudů, včet- ně Nejvyššího správního soudu. Problém tkví v tom, jakým způsobem lze splnění podmínek prokázat, zda jak výsledky kontinuálního měření emisí, tak výsledky jednorázového měření emisí a výpočtem, či pouze výsledky kontinuálního měře- ní emisí, a to s ohledem na charakter a podstatu těchto metod. Byť Ministerstvo životního prostředí, potažmo Ministerstvo financí, tvrdilo, že jediným prokazatel- ným způsobem je kontinuální měření emisí, na čemž také vystavilo své metodické materiály, v rámci soudního přezkumu daňových rozhodnutí, které se této pro- blematiky týkaly, správní soudy došly k názoru, že tomu tak není, a že současná správní praxe není založena na zákonných ustanoveních a nelze ji takto aplikovat. Kontradiktorně k výkladu Nejvyššího správního soudu lze uvést, že úprava po- platku za znečišťování, jakožto ekonomického nástroje regulace, vyjadřuje právní princip práva životního prostředí „znečišťovatel platí“, jehož význam nelze spat- řovat pouze v právní odpovědnosti za protiprávní jednání, ale i v odpovědnosti za jednání po právu, jehož důsledkem je přípustná úroveň znečišťování, a každá výjimka z obecně platných pravidel by měla zohledňovat vysokou úroveň ochrany životního prostředí a být vykládána restriktivně, tak aby právní úprava nepozby- la environmentálně šetrný aspekt zaručující minimalizaci zásahů do životního prostředí. Poplatková povinnost se uplatňuje na v zákoně vymezenou skupinu subjektů plošně v duchu jmenovaného právního principu. Zároveň však zákon také stanoví výjimky z obecně platného pravidla. Výjimka však již ze své podstaty a z významu tohoto slova není stanovena pro všechny subjekty, ale omezuje se na kvalifikovaný okruh subjektů, jehož součástí se poplatník může stát naplněním podmínek stanovených, aby mohla být výjimka aplikována. Lze zde spatřovat jasně orientovanou ekonomickou stimulaci provozovatelů. Tento logický přístup se však správní soudy rozhodly ve svém rozhodování de facto ignorovat a své rozhodnutí

80

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ