ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR máhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu, který užívali vedlejší účastníci, neboť podle jejich názoru byl dán výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., který umožňoval podání výpovědi v případě, že nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Vedlejší účastníci se totiž na základě kupní smlouvy z roku 1999 stali v roz sahu ideálního podílu 9/20 spoluvlastníky vícepodlažního obytného domu, ved lejší účastnice zároveň nabyla v roce 2000 darem vlastnické právo k domu. První z domů byl přitom již obýván a navíc prostory v něm byly kolaudovány jako neby tové prostory, druhá z nemovitostí nesloužila trvalému bydlení. Obvodní soud ža lobu zamítl, neboť na základě skutkových zjištění nepovažoval vlastnictví daných nemovitostí za dostatečný důvod pro vyhovění žalobě, odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní právní význam. Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, že § 104 odst. 1 StavZ1976 24 nelze interpretovat takovým způsobem, že se vztahuje i na případy, kdy v důsledku stavebních zásahů přestal být faktický stav nemovitosti v souladu s původním kolaudačním rozhodnutím, aniž by přitom bylo vydáno nové kolau dační rozhodnutí nebo nastala jiná skutečnost, se kterou by zákon spojoval změnu účelu užívání stavby. Pokud obecný soud při posouzení účelu stavby odmítne vyjít z kolaudačního rozhodnutí, jehož zachování nebylo v rámci řízení zpochybněno, pouze s odkazem na pozdější podstatné stavební zásahy v této nemovitosti, má takovýto jeho postup podle Ústavního soudu prvky svévole a v závislosti na vý znamu této otázky pro rozhodnutí ve věci samé může představovat porušení zá kladního práva účastníka řízení na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K náhradě za majetek vyvlastněný ve veřejném zájmu podle StavZ1976 V nálezu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 se Ústavní soud (II. senát 25 ) zabýval stanovením spravedlivé a přiměřené náhrady za majetek vyvlastněný ve veřejném zájmu za účinnosti StavZ1976 a tedy ještě před nabytím účinnosti zá kona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). 26 V dané věci se jednalo o aplikaci § 111 odst. 2 StavZ1976, ve znění účinném do 30. 6. 2006, který stanovil, že náhradu za vyvlast nění, způsob náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši 24 § 104 odst. 1 StavZ1976 zněl: „ (1) Nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad .“ 25 Soudcem zpravodajem v uvedené věci byl Jiří Zemánek. 26 K této problematice blíže srov. GRYGAR, T., FRUMAROVÁ, K., HORÁK, O., MASARIK, M. Vyvlastnění a vyvlastňovací řízení . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021.

132

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ