ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR mínky pro připojení k distribuční soustavě a stěžovatelka tak nemohla být v dobré víře v rozhodnutí stavebního úřadu. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě není povinným podkladem pro vydání rozhodnutí v územním a stavebním řízení. Aktuální nesplnění všech podmínek pro připojení tak nesouvisí s možností nabytí práv v dobré víře z roz hodnutí podle stavebního zákona. Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, že je-li správní rozhodnutí (v da ném případě rozhodnutí o umístění a povolení stavby) v rozporu s objektivním právem (nebo vydáno na základě vad řízení), musí správní orgán (stavební úřad) při uplatnění prostředků dozorčího práva při svém rozhodování zohlednit, z ja kých důvodů k přijetí takového rozhodnutí došlo, a jaké následky by jeho zrušení mělo. Musí jednotlivé případy hodnotit z hlediska dobré víry oprávněných z roz hodnutí, jejich důvěry v zákonnost rozhodnutí, ale i jejich podílu na důvodech nezákonnosti. Tato kritéria musí hodnotit i správní soud, který přezkoumá zákon nost správního rozhodnutí o takovém prostředku dozorčího práva. Závěr o ne dostatku dobré víry nemůže podle Ústavního soudu vyplývat jen z konstatování, že oprávněný měl povědomí o určitých skutečnostech, které podle mínění soudu způsobují nezákonnost správního rozhodnutí, pokud zároveň není prokázáno, že oprávněný věděl či měl vědět též o tom, že jde o skutečnosti právně relevantní. Nedostatek dobré víry tedy není dán jen tím, že oprávněný nepředpokládal, jaký výklad práva zaujmou orgány veřejné moci v rámci uplatnění prostředků dozorčí ho práva vůči pravomocnému rozhodnutí. Okolnost, že § 111 odst. 1 a 2 StavZ2006 obsahují pouze demonstrativní výčet skutečností, které stavební úřad ověřuje, nemůže být podle Ústavního soudu ospra vedlněním pro kladení neomezených požadavků na žadatele o stavební povolení. Ustanovení § 4 správního řádu, podle kterého je veřejná správa službou veřejnosti, není prázdnou proklamací zákonodárce, ale průmětem výše uvedeného ústavního principu. Je povinností správních orgánů postupovat tak, aby dotčené osoby byly co nejméně zatěžovány (§ 6 odst. 2 správního řádu a § 4 odst. 1 Stavz2006). Ověřit účinky budoucího užívání stavby ve smyslu § 111 odst. 2 StavZ2006 lze zpravidla bez toho, že by již předem byly splněny všechny veřejnoprávní podmínky pro její provozování. 75 Setrvají-li nicméně správní soudy v dalším či jiném řízení na sta novisku, že podle § 111 odst. 2 StavZ2006 je povinností stavebního úřadu hodnotit i schopnost stavby dosáhnout jejího účelu nejen ze stavebnětechnických hledisek, bude třeba, aby se zabývaly i rozsahem takového hodnocení (do jaké míry má stavební úřad ověřovat budoucí využití povolované stavby, včetně jeho právní do volenosti, v případech, kde podklady pro takové hodnocení nejsou předvídány stavebním či zvláštním zákonem jako podklady pro jeho rozhodnutí). Stejně tak 75 Bod 28 nálezu sp. zn. I. ÚS 17/16.

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

149