ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR správních soudů a rozhodnutí správních orgánů 81 neboť dovodil, že rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění části stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) StavZ2006, představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny za situace, kdy je odstranění části stavby zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závaž ným způsobem, ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany. V tomto případě se v podstatě jednalo o sousedský spor přene sený do roviny veřejného práva. Výše oplocení překračovala 150 cm stanovených územním rozhodnutím z roku 1999. Na základě novely StavZ2006 provedené zá konem č. 225/2017 Sb. není třeba ke zřízení oplocení do výšky 2m s účinností od 1. 1. 2018 rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas, ani stavební po volení nebo ohlášení. Ústavní soud proto nejprve řešil, kdy bylo zahájeno správní řízení o odstranění stavby, což byla otázka klíčová pro vyřešení rozhodné právní úpravy a posouzení intertemporálních dopadů různé úpravy stavebního zákona. V nyní projednávané věci bylo správní řízení zahájeno dne 22. 11. 2011 a prá vě k tomuto okamžiku jsou posuzovány intertemporální účinky změny hmotně právních norem stavebního zákona. Ústavní soud označil judikaturu Nejvyššího správního soudu k dané problematice za konstantní a odkázal na jeho rozsudek ze dne 7. 2. 2018 č. j. 6 As 312/2017-98, podle kterého platí, že řízení o odstraně ní stavby zahájené podle StavZ2006 ve znění před novelou provedenou zákonem č. 350/2012 Sb. musí stavební úřad dokončit podle dosavadních předpisů, a to ne jen z procesního hlediska, ale musí podle ní posoudit i hmotněprávní otázky. Ústavní soud v této věci shledal důvodnou argumentaci stěžovatelky ohled ně nepřiměřenosti zásahu ze strany veřejné moci do práva na vlastnictví v jejím individuálním případě. Z pravidel intertemporálních účinků vyslovených ve výše uvedeném rozsudku bylo podle Ústavního soudu totiž v projednávaném případě nutno vykročit a uplatnit výjimku vzhledem k tomu, že je požadavek na staveb níka stran odstranění části plotu přesahující 150 cm v posuzovaném případě ne přiměřený. Platnost územního rozhodnutí z roku 1999 nelze zpochybnit, proto nebylo možné dovolávat se dobré víry stavebníků ve smyslu § 2 odst. 3 spr. řádu. Nicméně totéž ustanovení zakotvuje požadavek přiměřenosti stran zásahu do práv dotčených osob ze strany správních orgánů. S ohledem na judikaturu Ústavního rozhodnutí městského úřadu, ve změnou nedotčených částech však napadené rozhodnutí potvr dil. Následně stěžovatelka brojila proti uvedenému rozhodnutí před správními soudy, ty jí ovšem nepřisvědčily. 81 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 409/2018-64 ze dne 28. 3. 2019, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 50 A 55/2018-45 ze dne 28. 11. 2018, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 4. 4. 2018 č. j. KUJCK 45811/2018 a rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 29. 11. 2017 pod č. j. VÚP/61595/17/Ze sp. zn. VÚP/1293/2014/ZE.

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

151