ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR soudu týkající se nepřípustnosti přepjatého formalismu byla v tomto případě ne přípustná aplikace právní normy provedená mechanickým způsobem. Zjevný roz por s požadavkem přiměřenosti zásahu správního orgánu do práv dotčených osob bylo podle Ústavního soudu možné spatřit v nařízení o odstranění stavby, resp. části oplocení přesahujícího 150 cm stanovených územním rozhodnutím. Podle Ústavního soudu byl protiprávní stav v případě stěžovatelky de facto zhojen tím, že podle StavZ2006 bylo již možné oplocení do výše 2m zřídit bez povolení. Smyslem a účelem předmětného čl. 6 územního rozhodnutí o umístění stavby bylo zcela zjevně zachování jednotného vizuálního rázu celé zástavby. Dovětkem citovaného čl. 6 je věta: „ Řešení v celé řadě domů musí být stejné “. V průběhu řízení stěžovatelka namítala, že jejich sousedé v lokalitě v průběhu let přistoupili k růz ným řešením oplocení, v důsledku čehož zá-stavba rodinných domů není vizuálně jednotná. Podle Ústavního soudu bylo zcela zjevné, že se skutečný způsob života a bydlení obyvatel dané lokality rozešel s takto stanoveným obsahem územního rozhodnutí takovým způsobem, že se tato jeho část stala obsoletní. V kontextu výše konstatovaného „vyprázdnění“ smyslu omezujícího ustanovení územního rozhodnutí a s ohledem na aktuální právní úpravu, která s účinností od 1. 1. 2018 již nevyžaduje ke zřízení oplocení do výšky 2m ani rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas, by podle Ústavního soudu odstraněním oplocení zcela zjev ně došlo k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. A to zvlášť za situace, kdy práva jiných subjektů nebyly stavbou ve stávající podobě dotčena. K povolení nezbytné cesty a opatřením na sousedním pozemku nebo stavbě Nálezem ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2408/18 Ústavní soud (III. senát 82 ) v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zamítl ústavní stížnost stěžovatel ky ERZURUM s.r.o., proti rozhodnutím civilních soudů 83 , které nevyhověly její žalobě, kterou se domáhala zřízení práva cesty (věcného břemene chůze a jízdy) podle § 151o odst. 3 starého občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), neboť k budovám, které koupila, neměla jiný přístup než právě přes pozemky vedlejší účastnice. Žaloba stěžovatelky byla obecnými soudy zamítnuta s poukazem na to, že stěžovatelka koupila nemovitosti s vědomím, že k nim nemá zajištěn přístup a před podáním žaloby se ani nesnažila s vedlejší účastnicí o vzniklé situaci seri ózně jednat. Nejvyšší soud dodal, že ačkoli stěžovatelka nebude mít zajištěn trvalý přístup k předmětným budovám, neznamená to, že by byly odkázány ke zchátrání. Právní řád poskytuje stěžovatelce nástroje, které mohou sloužit k jejich údržbě, 82 Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. 83 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 581/2018-639, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 č. j. 31 Co 170/2014-601 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 10. 2013 č. j. 10 C 54/2008-391.

152

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ