Hlouch: Problém odpadu od Církve

V Rakousku vede propagaci kremace dělnický kremační spolek "Flamme", jenž měl 1931 - 160.000 člen\\. Kdo je u tohoto spolku, je prakticky pro C~kev ztra– cen.SI V Německu bylo již 1926: 70 krematorii - 35.000 kremací,32 1933 - 109 krematorií - 63.491 kremací.33 VLIV KREMA0N1HO HNUTl NA NÁBOZENSKOU PŘlSLUSNOST Velká. většina katolíků, kteří pomýšlejí na kremaci, nemá formálně proticírkevního úmyslu, avšak záhy se ocitá na dráze proticírkevní neb mimocírkevní. Oni vědí : kremace je Církví zakázána. Proto neměl bych při pohřbu jejího kněze. A záleží mi na tom, aby mne kněz vyprovodil. Nebyl jsem přece nevěrec. Zůstanu-li v Církvi katolické, nekatolická cír– kev mi svého kněze poslati nesmí. 34 Aby si katolík, jemuž záleží na církevním pohřbu, za takové situace zajistil účast duchovního na svém pohřbu, vystoupí z Církve - vzdá,ti se kremace, často nemá. síly - a přidá se k nekatolickým církvím, které všechny kremaci dovolují a také své členy doprovázejí. Tím se stává kremace příležitostí a příčinou odpadů, a to i v řadách inteligence, z níž mnozí voli pohřeb žehem jen z důvodů novoty a modernosti. Kremační <~polky tvrdí, že nemají protináboženského nebo proticírkevního progra– mu. Jde prý jim o žeh a mají členy všech vyznání. Oficiální časopis "Kre– matorium" píše: 35 "Mravním posláním žehu jest, aby ... sloužil ideálům humanity, nikoliv, aby se stavěl do služeb jakýchkoliv směrů politických nebo náboženských." Ve svém proslovu v Chocni při otevření urnového hitje prohlásil dr. Svobod-a V.: "Není jmenovitě pravda, že by naše usi– l,,vání bylo namířeno proti určitým náboženským směrům . . . způsob p Jbřbení nemá s náboženstvím nic společného." 36 A skutečnost? PRAKSE KREMAON1HO HNUTt Kremační hnutí propaguje věc, kterou Církev zakázala pod těžkými tresty. Síří je organisace, Církví zavržené, s přímým neb nepřímým proti– SI Die Zweite Synode der DiOzesc Gurk, 58. 3 4 § 7 odst. 1 zák. č. 96 ze dne 23. 4. 19-25 praví: Orgány nebo příslušníci církve nebo náboženské společnosti nesměji vykonati náboženský úkon ani úkon duchovní správy vtlči příslušnikt\m jiné církve, nebo náboženské společnosti, o nějž nebyli oprávněnými k tomu osobami požádány. - Poněvadž nepřesným vyjádřením "oprávněnými osobami" vznikly nejasnosti a spory, rozhodl nejvyšší správní soud 26. 6. 1928 č. 17.927128, že "oprávněná osoba.", jež určiti mt\že zpt\sob pohřbení, jest pouze zemřelý. Předpokládá se tedy, že chce býti ka.ždý pochován zpt\sobem církve a tedy i doprovoděn od duchovního té církve, jejímž členem byl. Poněvadž však duchovní nekatoličtí často vykonávali obřady při kremaci katolikt\, bylo rozhod– nuto prohlášením Zemského úřadu v Praze 21. 6. 1930, č. 213.30317B-1058, 2 ai. 1929, za nepřfpustné pohřbení, jež na požádáni příbuzných zemřelého vykonal nekatolík u katolíka., jenž nařídil svou mrtvolu spáliti a jemuž církevní pohřbení bylo podle can. 1240 § 1 50 odepřeno. Rovněž byl tímto rozhodnutím prohlášen takový ritu– elní přehmat nepřfpustným v případě, kdy nekatolík pohřbil katolíka, jemuž pří­ slušný duchovní správce katolický odeprel církevní výkrop, ježto tento katolík uzavřel toliko civilní sňatek a odmítl přijmouti svátosti umírajících. (Hronek, Zá– kon o vzájemných poměrech náboženských vyznání, 21-23.) Sll r. 1936, 110. - 36 Tamže, 96. - 148 32 Staatslexikon, Freiburg 1926, I. 1836, Feuerbestattung. 33 Lexikon f. Rh. u K., VI, 466, Leichenverbrennung.