Hlouch: Problém odpadu od Církve

nila podcenění nebo odmítnutí otázek, týkajících se světového názoru".8 4 Při šlechetné své snaze v práci zapomněl, že práce jest jen jednou strán– kou našeho llll'avniho zušlechtění. N evěnoval klidu sobě samému, zapo– mněl, že k vnější činnosti musí se u nás družiti klid, pohled do- nitra, pohled k Bohu. Tento zjev vidět na poli fysické i duševní práce, ano zde tím více, čím užší jest pole lidské působno-sti, i když jdoucí k úžasným přesnostem o životě mikrobů, o zákonech elektronů a problémech kos– mických světů. Specialisace v jednom oboru stává se často specialisací, atomisací člo­ věka, v níž se ztrá:cí nesmrtelná duše, zůstávají buňky, ztrácí se člo-věk. Důsledek toho je tím horší, poněvadž život stále více žádá universalismu. Denně na nás dorážejí falkta, problémy, jež nutno ro-zřešiti, otázky, na něž nutno o-dpověděti. čapek jistě myslí i na poměr odborníků k náboženství, když praví: "Technika, politika, celý život kolem nás denně ko-nfrontují s věcmi i pojmy, o kterých víme strašně málo ... Moderní život na nás žádá. vědomosti, kterých nemáme ... Zasahujeme do dějů, o kterých ne– víme skoro nic ... Jsme voláni kontrolovat věci, o kterých jsme infor– mováni málo nebo špatně. Vědění nebude k ničemu, nebude-li stále a po– zorně obráceno v obecné vzdělání." Toto vysvětluje nezájem leckterého učence o věci náboženské. Odbornik ve svém oboru - stal se neodborní– kem v oboru náboženském, v oboru, z něhož bude před ostatními klasi– fikován samým Bohem. Nemá-li učenec řádných náboženských vědomostí, nedovede často zdánlivých ro-zporů ve věcech víry vysvětliti, cítí se ponížen, zvláště, když jest mu líčeno c.írkevní učení jakožto neodborné, nevědecké a když se udeří na strunu jeho vědeckého sebevě-domí: Katolíku, ty nesmíš dis– kutovat, tvoje víra už jest hotova, Církev už předem určila tvoje závěry, určila výroky nekontrolovatelné, a kdybys chtěl diskutovat, octneš se v tajemství. Proto tím více se přimknou ke své vědě, ona se jim stává. bohem, který jim přináší velké jméno a životní radosti, vyvyšuje je nad ostatní občany, činíc z nich šlechtu ducha. Na podzim pravil v rozhlasové přednášce odborník profesor: "Vědo, ty jsi skála a na té skále vzdělám budoucnost svou!" Zní tu slova Kristova, řečená o Církvi. Snad tím chtěl prohlásiti: "Ne na Petrovi, duchovnu, nýbrž na své vědě buduji budouc– nost, jen od ní si slibuji splnění tužeb!" Lze už předem usouditi, jakého ohlasu dojde příkaz Církve, která jmé– nem Boží autority oznamuje Záko.n Boží, který ukládá normy jednání i smýšlení i nejintimnějšímu životu učencovu a připomíná mu o-dpověd­ nost před Bohem, zatím co on byl zvyklý respektovati jen odbornou kri– tiku učenr.d. Takový učenec, i když přirozeně šlechetně smýšlí, nesnese zásahu jiné autority, nerespektuje jejích příka~ů, odvrátí se prakticky, někdy i formálně od víry. Osvědčuje se tu pravda, jež ja,ko meč dělí křestany na duchovně živé a mrtvé:

84 TiUmann, Die katholische Sittenlehre IV..2, 139.

166