Hlouch: Problém odpadu od Církve

mohou ztratit, na ničem jim nezáleží; přistupuje do jejich organisací. Ve škole kdysi chodil rád do nábožeruství, rád vzpomíná. na dny přijetí v. svátostí, ale to vše vadlo v ničivém, duchovně vyschlém a vysušují– cím prostředí častých poznámek a útokt1 domova., jež se na jeho nedu– iivou víru valily od otce nebo snad starších sourozenct1 i z protinábo– ienských novinářských článkt1, jež si nosíval domd. Přirozená. snaha, na– podobit a přízpdsobit se, uvádí ho v koleje náboženské pustoty a cizoty, jimiž jde život jak doma, tak v organisaci, která. získala jeho dt1věru, poněvadž slíbila zastati se jeho spravedlivých požadavkd. Kromě občas­ né modiltby zachoval si v dobrém případu někdy účast na nedělní mši svaté a za nejlepších podmínek přijetí svátostí jednou za rok. PROSTŘED1PRACE V letech dospívání, významných pro budoucí život - már-li štěstí - se stane syn dělníka továrním dělníkem. Tovární dělník! Celý týden u stro– je, ke s troji rychlým tempem letících dynam a turbin a parních strojt1 zrovna přikován. Kdysi vkládal dělník do práce zájem, sám tvořil vý– robek, viděl svdj význam, těšil .se z umění, řemeslo bylo mu uměním. Dnes všas scvrkla se strojovou specialisací jeho práce na položení pa– píru, vložení železa do pece a vytažení, propíchnutí perletě, obroušení kovu. Stroj chce co nejméně od jeho rozumu, 17 nedá. mu příležitosti uplat– niti se, chce jen hbitost, opatrnost. Stroje ušetřily dělníka nejnamaha– vější práce, ale zdaž nevzaly mu i velmi mnohou radost? Klimke praví o vlivu jednostrannosti ·prdmyslové výroby, věčně a jednostejně, rok za rokem, od rána až do večera trvající: "Jak to vraždí srdce a cit pro vše ideální, svobodné, vysoké a krásné. Prožírá. se to do mozku, aby tam otrávilo i ještě poslední stopu u~lechtilosti, plíží se to jako příšera do nejskrytějších koutd srdce. Zaplavuje to jemná hnutí lásky, ušlechtilosti, obětavosti a bohabojnosti, které se tam utekly před ohavnými továrními výjevy vášně, hrubosti, cynismu a šklebící bezbožnosti." 18 Prof. Frýb řekl v rozhlasu 8. VII. 1937: ,,Stroje vzaly člověku mnoho té lásky . . . Pochybuji, že by každého uspokojily." Dělník vidí nadřazenost stroje nad sebou; stroj se na něm mstí. Olověk ho neobsloužil, přesný záznam to vykáže, dělníkovi se strhne se mzdy. Sedí u stroje -stojí - snad jako ve výhni ve skleněných palácích a je tě?tko vzdáliti se, ač tam na chodbě je zdarma limonáda, ač volá osobní potřeba. Ač bývá dělnictvo vedeno k vynalézavosti, přece jest velká většina v nebezpečí, že - podobně jak to o režimu aristokratickém v úřadování praví prof. Bláha: 18 • "Rozum kritický a individuálně-iniciativní zlistává uzavřen ... v rozumu profesionálně-praktickém . . . Jedinec je tu funkcí svého povolání, svého profe-sionálního místa a zařadění . . technika po– volání úplně převládá nad jeho duchem. Lidský jedinec je tu jako stroj, natahovaný nutnostmi povolání," hnaný zrychleným tempem práce. 17 Myslfme tu na seriovou výrobu. 18 Klimke, Unsere Sehnsuoht, 122, 128 ve: Va.Aek, Moderní člověk, 107. tsa Sociologie inteligence, 302. 303.

173