Hlouch: Problém odpadu od Církve

jednoty v poměru člověka k Bohu a předběžná.)

Odpad protiví se spojení, celistvosti, jednotě. Od přirozenosti jest člověk bytost společenská. Jeho tělesný i duševní j závisí na přispění druhých. J edinec života neunese; také mu ne- život jakožto jedinci uložen, nýbrž člověk jest zapojen na bližního. 1 odkázán v dosažení svých cíh1 na druhého. Je článkem celku, jed- příroda existuje jakožto celek - jednota. Vyšší druh živočišstva zá– na druhu nižším. Je to vše kosmos, zladění, krása, celek, jednota, niž Duch svatý nadiktoval svatopisci: "A viděl Bůh všecko, co byl učí­ a bylo to velmi dobré." 2 "Velmi dobré," pon6vadž jednota, harmonie, ek. - Lán obili odolá i vichru, je to celek; tisíce stromů příboj nezlo– ony tvoří celek. Osamocené stéblo, strom o samotě byl by zlomen. Za– jeho života vyžaduje zapojení v celek. Jako vložil Bůh v přirozený řád ideu jednGty, aby tvorstvo dosáhlo přirozeného cíle, tak uskutečnil Bůh tuto ideu i v řádu nadpřiro_,,li..,LIU určení člověka. Objektivní poměr lidí k Bohu jest u všech stejný - poměr tvora k Orci; proto i náboženství, vyplývající z tohoto poměru závislosti, musí miti u všech v podstatě společný ráz.

Aby člověk poznal a zachoval všechny požadavky, vyplývající z jeho .n•m"''"" k Bohu, potřebuje společnosti, organisace. O jeho vzdělání a vý– stará se rodina a škola. Vnější řád jeho života, společenské a hos– ářské poměry jsou spravovány státem, jinak by člověk dospěl k rchii. ťim vyšší cíl, tím důkladněj i musí býti o něj postaráno a umožněno je– dosažení. Měl by tedy člověk ve svém poměru k Tvůrci, na své cestě věčným cílem býti ponechán sám sobě? Když se člověk za různými --·rnnnn• zájmy sdružuje, se svým zájmem věčným, nadpřirozeným, měl každý ponechán sám sobě, vydán nebezpečí bludu? Bez nábo– společnosti, řízené zákony, nelze uchovati pokladu víry s pokolení pokolení - "bez správné formy není správného obsahu" 3 - nelze ti Bohu té úcty, jít jest lidstvo Bohu povinno jako celek; bez řádné organisace nemůže jedinec dospěti "v muže dospělého, v míru plnosti Kristovy". 4 mohl Bůh dáti každému člověku přímo vše, co potřebuje člo­ k dosažení svého nadpřirozeného cíle, nečiní tak, nýbrž dal před­ tomu, aby člověk v nadpřirozeném řádu spásy potřeboval člověka, nosti, k terou Bůh sám ustanovil. Liener, Die Zukunft der Religion, ll. Der neue Christ., 42. - 2 Gn 1, 31. Fl'ťkes, Mas Mysterium der heiligen Kircl1e, 121. - 4 Ef 4, 13. 19