Morávek, J., Pichrt, J. (eds.) Pracovní právo a sociální ochrana v nejisté době

Na základě toho bychom mohli učinit závěr, že závislá činnost je širším pojmem než pojem závislá práce. Pod příjmy ze závislé činnosti totiž zahrnujeme také příjmy za práci člena družstva, společníka společnosti s ručením omezeným, komanditisty komanditní společnosti, a také odměny za činnost člena statutárního orgánu anebo likvidátora, 13 přičemž tyto vztahy nepovažujeme automaticky za vztahy podléhající zá koníku práce. O určité jazykové nadřazenosti závislé činnosti lze hovořit také vzhledem k formulaci ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) antidiskriminačního zákona, který upravu je svou působnost tak, že vymezuje právo na rovné zacházení a zakazuje diskriminaci ve věcech pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti , včetně odměňování . 3.1 Důvody odlišnosti Z odborné praxe vyplývá, že veřejnoprávní oblast kladoucí důraz na závislou čin nost, se do značné míry vyhýbá možnému ztotožnění se závislou prací. Jak již bylo uvedeno, bývá zdůrazňováno, že závislá činnost není totožným pojmem se závislou prací. Metodický pokyn v tomto kontextu dále uvádí, že při posuzování závislé činnos ti je podstatná materiální, nikoliv formální stránka, tudíž nezáleží na názvu uzavřené smlouvy mezi subjekty. „Pro účely daně z příjmů je tedy právně relevantní vzájemný faktický vztah plátce a poplatníka při výkonu práce, nikoliv právní důvod vzniku právního vztahu mezi nimi (tedy to, zda se jedná o pracovněprávní vztah, vztah autorskoprávní či vztah podle § 51 občanského zákoníku).“ 14 Na první pohled může daná formulace navodit dojem, že ze soukromoprávního hlediska je podstatné, jak strany svůj vztah samy označí, tj. že převáží formální stránka nad stránkou materiální. Jeden z komentářů k zákonu o daních z příjmů dokonce uvádí, že právní předpisy soukromého práva umožňují subjektům volně si zvolit práv ní jednání pro založení právního vztahu, zatímco veřejnoprávní předpisy tuto volbu neumožňují. 15 S tímto tvrzením však nelze zcela souhlasit, jelikož zákoník práce ani občanský zákoník nic takového neumožňují. Z občanského zákoníku vyplývá, že každé jednání se posuzuje podle svého obsahu, nikoliv dle názvu 16 a zákoník práce potom striktně stanoví, že závislá práce smí být konána výlučně v pracovněprávním vztahu. 17 Stejný přístup s důrazem na materiální stránku tudíž aplikujeme i v případě posuzo vání závislé práce (tj. ze soukromoprávního pohledu), kdy záleží čistě na objektivní přítomnosti znaků závislé práce, nikoliv na tom, jak svůj vztah definují samotné strany. V okamžiku, kdy jsou znaky závislé práce přítomny, nemohou strany legálně uzavřít jinou než pracovněprávní smlouvu. Snaha o důrazné odlišení závislé činnosti a závislé práce není v tomto ohledu pochopitelná. 13 Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů. 14 Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. III. ÚS 410/01. 15 PELC, Vladimír, op. cit, str. 101. 16 Viz ustanovení § 555 občanského zákoníku. 17 S výjimkou případů, kdy je závislá práce upravena jinými předpisy – viz ustanovení § 3 zákoníku práce.

103