Morávek, J., Pichrt, J. (eds.) Pracovní právo a sociální ochrana v nejisté době

V neposlední řadě se Metodický pojem také zaměřuje na případy nesprávně uza vřených a formulovaných obchodněprávních či občanskoprávních vztahů, které tak též označuje za vztahy spadající do kategorie závislé činnosti. Nicméně pokud máme nesprávně uzavřený či formulovaný vztah, tak i v rámci pracovního práva se k dané situaci stavíme tím způsobem, že jsou-li naplněny znaky závislé práce, tak nadále po stupuji v souladu s pracovněprávními předpisy, a to bez ohledu na to, jak si strany svůj vztah formálně nazvaly. Z výše uvedeného vyplývá, že uváděné důvody, na jejichž základě Metodický po kyn vznikl, se vztahují beze zbytku i na posuzování závislé práce a zde uváděné důvody odlišnosti obou pojmů je nutné spíše odmítnout. Proč tedy dochází k tomu, že judikatura i právní teorie a praxe setrvávají na sta novisku, že závislá činnost není totožná se závislou prací? Jedno z možných vysvětlení může vycházet ze zásady uvedené v ustanovení § 3 občanského zákoníku, tedy, že soukromé právo je nezávislé na právu veřejném. Z tohoto důvodu musejí existovat dva pojmy – jeden veřejnoprávní a druhý soukromoprávní, které dopadají na totožné vztahy a situace. Dalším argumentem, je skutečnost, že na základě distancování se od pojmu závislá práce, může být v daňové oblasti dosaženo i rychlejšího postupu. V rámci daňového řízení totiž leží důkazní břemeno na daňovém subjektu, který je povinen prokázat „všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních“ . 18 Naopak v případě prokazování existence závislé práce, tj. dokazování, že byly naplněny všechny její podstatné znaky, leží důkazní břemeno nikoliv na „domnělém“ zaměst nanci, nýbrž zpravidla na kontrolních orgánech samotných. Tento stav může dospět až do soudního řízení, které bude trvat roky a s nejistým výsledkem. Čekání na defi nitivní rozhodnutí, zdali se v daném případě o závislou práci, a tudíž i závislou čin nost jedná či nejedná, by do značné míry komplikovalo činnost daňovým orgánům. Vytvořením vlastního pojmu, jehož pojmové znaky jsou definovány volněji, než je tomu v případě závislé práce, dochází k tomu, že daňové orgány nejsou povinny čekat na rozhodnutí soudu a nejsou povinny prokazovat, že v daném případě strany zastírají pracovněprávní vztah. Tento stav, bez ohledu na jeho důvody, ovšem poukazuje, že právní řád není sjed nocený a nepřispívá k předvídatelnosti práva. Vezmeme-li do úvahy, že prokazování všech znaků závislé práce přináší leckdy nemalé obtíže, můžeme se ve vymezení závislé činnosti inspirovat. Pokud by pracovní právo dokázalo opustit taxativnost ustanovení § 2 zákoníku práce a namísto toho se přiklonilo k demonstrativnímu a případně i širší mu vymezení závislé práce, nepochybně by došlo k přiblížení se pojmů závislá činnost a závislá práce. Zároveň by mohlo přispět i ke sjednocení přístupu státních orgánů

18 Viz ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu.

104