POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

úspěšnost návrhů v čase rostla nebo klesala. Narůstající úspěšnost by přitom mohla být interpretována jako výsledek procesu učení se států, klesající úspěšnost by mohla svědčit např. o tom, že se zatímní opatření stávají pro státy politickým nástrojem (který je využíván bez ohledu na úspěšnost) nebo že Soud pohlíží na návrh států stále přísněji, nicméně ani pro jeden směr dalšího uvažování nevytvářejí data prostor. Závěr Možnost žádat o zatímní (předběžná, prozatímní) opatření pro zachování práv strany po podání žaloby jsou institutem známým ve vnitrostátním i mezinárodním soudním řízení. V případě Mezinárodního soudního dvora vychází jejich ukládání ze stručného ustanovení čl. 41 Statutu MSD, Jednacího řádu Dvora a bohaté judikatury. Pravidla související se zatímními opatřeními se mění, dynamika těchto změn je ale odlišná pro různé otázky, která se zatímními opatřeními souvisí. Otázky procesní jsou upraveny především v Jednacím řádu MSD. I přes několikeré úpravy jednacích řádů od roku 1946 do současnosti (resp. do října 2019) nedošlo v oblasti zatímních opat- ření k zásadním změnám nebo rozšíření úpravy. Judikatura pravidelně, lze říci, že při každém posuzování návrhu na zatímní opatření, testuje podmínky pro vydání zatím- ního opatření, které postupně dovodila z textu Statutu MSD. Jejich seznam se přitom v čase rozšiřuje a v současné době zahrnuje: založení sporu a jurisdikci Mezinárodního soudního dvora k vydání zatímních opatření, jurisdikci prima facie ve věci, dostatečné propojení mezi zatímními opatřeními a dotčenými právy ve sporu, hrozbu nenapra- vitelné újmy a naléhavost. Za dosud ne zcela srozumitelnou a stabilizovanou nauka považuje nejnověji (v roce 2009) formulovanou podmínku pravděpodobnosti práv ( plausibility of rights) . V judikatuře najdeme také odpověď na zásadní otázku závaznosti zatímních opatře- ní. K jejímu zodpovězení Soud přistoupil teprve v roce 2001 v situaci, kdy USA v pří- padu LaGrand zjevně nerespektovaly zatímní opatření již dříve jim ve sporu Soudem uložené. Rozsudek ve věci LaGrand za použití výkladových metod používaných při výkladu mezinárodních smluv z textu Statutu MSD a s pečlivým přihlédnutím k his- torickým okolnostem jeho přijetí dovodil, že zatímní opatření uložená Mezinárodním soudním dvorem nemají povahu doporučení, ale jsou závazná a dotčená strana sporu má povinnost je dodržet. V řadě desítek rozhodnutí MSD o zatímních opatřeních tak rozhodnutí LaGrand představuje milník, alespoň v právním pohledu. Cílem této kapitoly bylo zjistit, zda potvrzení závaznosti zatímních opatření představuje také zlomový bod praxi a zda lze po roce 2001 zaznamenat viditelnou změnu v zájmu sporných stran o zatímní opatření. Kvantitativní analýza zahrnula 50 sporů, v nichž bylo navrženo zatímní opatření 56x (tzn., že v některých sporech byl návrh na zatímní opatření podáván opakovaně) a 55x o něm bylo Soudem rozhodnuto (v jednom případě byl vzat návrh zpět). Mírné většině návrhů Soud vyhověl (30x), ve 25 případech vydat zatímní opatření zamítl. V průběhu

102