POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

Č eská spole č nost pro mezinárodní právo

POKOJNÉ Ř EŠENÍ SPOR Ů V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

Pavel Šturma Zuzana Trávní č ková (eds.)

Č ESKÁ SPOLE Č NOST PRO MEZINÁRODNÍ PRÁVO CZECH SOCIETY OF INTERNATIONAL LAW

Praha 2020

Edito ř i: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. JUDr. Ing. Zuzana Trávní č ková, PhD.

Recenzenti: Doc. JUDr. Vladimír Balaš, CSc. (PF UK, Praha) JUDr. Metod Špa č ek, PhD. (Slovenská spoločnosť pre MP, Bratislava) KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA Č R Pokojné ř ešení spor ů v mezinárodním právu / Pavel Šturma, Zuzana Trávní č ková (eds.). – Praha : Č eská spole č nost pro mezinárodní právo, 2020. – 255 stran Č áste č n ě anglický a slovenský text, anglické resumé Vydáno v nakladatelství Eva Rozkotová. – Obsahuje bibliogra fi i a bibliogra fi cké odkazy ISBN 978-80-87488-37-9 (Eva Rozkotová ; brožováno) * 341.61 * 327.56 * 341 * 341.64 * 341.63 * 327.56 * (048.8:082) – mezinárodní spory – management kon fl ikt ů – mezinárodní právo – mezinárodní soudnictví – mezinárodní arbitráž – mírový proces – kolektivní monogra fi e 341 – Mezinárodní právo [16] Tato publikace je vydána s ϐinanční podporou z projektu Rady vědeckých spo- lečností ČR. © Česká společnost pro mezinárodní právo, Praha 2020 Česká společnost pro mezinárodní právo v nakladatelství Eva Rozkotová, v rámci mezinárodního publikačního projektu ISBN 978-80-87488-37-9

OBSAH

O AUTORECH

6

SEZNAM ZKRATEK

10 11 17

ÚVOD

KAPITOLA 1

Exkurz do historie mírového řešení mezinárodních sporů s důrazem na Kadešskou smlouvu

17

Dagmar Beňaková

KAPITOLA 2

32

Konec války jako pokračování politiky, tentokrát jinými prostředky: zákaz užití síly jako nástroje politiky států

32

Petra Ruffer-Lustigová

KAPITOLA 3

43

Co nezničila ani 2. sv. válka: likvidace Společnosti národů a vypořádání jejího majetku

43

Emil Ruffer

KAPITOLA 4

54

Pravidla o řešení sporů v kodifikačních projektech Komise pro mezinárodní právo

54

Pavel Šturma

KAPITOLA 5

65 65

Mierové riešenie sporov a preventívne opatrenia

Katarína Šmigová

KAPITOLA 6

73

Pravomoc Mezinárodního soudního dvora k soudnímu přezkumu legality rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN

73

Josef Mrázek

KAPITOLA 7

88 88

Zatímní opatření v rozhodovací praxi Mezinárodního soudního dvora

Zuzana Trávníčková

3

KAPITOLA 8

104

Případ Marshallových ostrovů a posouzení existence sporu před Mezinárodním soudním dvorem

104

Jaroslav Větrovský

KAPITOLA 9

117 117

Medzinárodné investičné arbitráže v sektore energetiky

Katarína Chovancová

KAPITOLA 10

133

Význam nálezů smíšených arbitrážních komisí pro rozhodování v mezinárodní investiční arbitráži

133

Zdeněk Nový

KAPITOLA 11

145

Riešenie medzinárodných investičných sporov vo vzťahu k nadnárodným korporáciám

145

Milena Nosková

KAPITOLA 12

154 154

Dopad nesplnění podmínky přátelského řešení sporu na rozhodčí řízení

Monika Feigerlová

KAPITOLA 13

164

Přínos Úmluvy OSN o mořském právu k řešení sporů v mezinárodním právu

164

Jan Ondřej KAPITOLA 14

174

Jurisdikce Mezinárodního trestního soudu nad zločinem agrese – krok k pokojnému řešení sporů?

174

Jan Lhotský KAPITOLA 15

184 184

Mezinárodní řešení sporů v oblasti sociální politiky

Sandra Brožová

4

KAPITOLA 16

195

Mierové riešenie sporov s ohľadom na kybernetický priestor – úvahy de lege ferenda

195

Jozef Valuch, Richard Žec

KAPITOLA 17

208 208

Historie územních sporů v Antarktidě a jejich (pokojné) řešení

Martina Filippiová

ZÁVĚR

221 222 245 248

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

PŘÍLOHA SUMMARY

5

O AUTORECH JUDr. PhDr. Dagmar Beňaková, Ph.D., LL.M. vystudovala PF UK v Praze (během doktorského studia se specializovala na mezinárodní právo) a FSV UK v Praze (obor německá a rakouská studia), právu se věnovala i během LL.M. studia v Německu. Nyní pracuje na mezinárodněprávním odboru MZV ČR. Jako výměnná diplomatka (diplomate d´échange) působila na mezinárodněprávním odboru MZV Francie v Paříži. Příspěvek odráží osobní názory autorky, nejedná se o žádné oficiální stanovisko jejího zaměstnavatele. JUDr. Ing. Sandra Brožová, PhD. je zaměstnankyní Ministerstva financí ČR a pů- sobí na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze, ve svém vý- zkumu se zaměřuje mj. na mezinárodní koordinaci sociálního zabezpečení migrujících pracovníků a některé aktuální problémy mezinárodního obchodu, např. elektronizaci dokumentů nebo mechanismy řešení sporů. Je členkou ČSMP. Článek vyjadřuje osob- ní stanoviska autorky, nikoliv oficiální stanovisko jejího zaměstnavatele. JUDr. Monika Feigerlová, LL.M., PhD. působí jako advokátka v Praze a věnuje se vědecké činnosti v rámci Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, v. v. i. a Centra pro klimatické právo a udržitelnost (CLASS). Dlouhodobě se v odborné a praktické rovině zabývá problematikou mezinárodní obchodní arbitráže, nadnárodních korpo- rací, mezinárodního řešení sporů a právem mezinárodní ochrany investic. Zúčastnila se několika studijních pobytů v zahraničí a u rozhodčích soudů. Mgr. Martina Filippiová, LL.M. je zaměstnankyní mezinárodněprávního odbo- ru Ministerstva zahraničních věcí. V minulosti pracovala též na Ministerstvu spra- vedlnosti. Jejím zájem o mezinárodní právo veřejné ji přivedl nejen k LL.M. studiu v Nizozemí, ale i k semináři Komise OSN pro mezinárodní právo v Ženevě. Článek vyjadřuje osobní stanoviska autorky, nikoliv oficiální stanovisko jejího zaměstnavatele. Doc. JUDr. Katarína Chovancová, PhD., LL.M., MCIArb je absolventkou PF UK v Bratislave (Mgr., JUDr., PhD.) a absolventkou University of London (Queen Mary College; PG LLM in International Dispute Resolution, PG Certificate in International Business Law). Pôsobí ako docentka na Fakulte práva Paneurópskej vysokej školy v Bratislave a súčasne na Vysoké škole práva a podnikání v Prahe. Od r. 2017 súčasne pôsobí ako samostatný vedecký pracovník na Ústave štátu a práva Slovenskej akadémie vied v Bratislave. V rámci vedeckej činnosti sa zaoberá prednostne medzinárodným investičným právom v širšom kontexte medzinárodného hospodárskeho práva a me- dzinárodného práva verejného. Je členkou Chartered Institute of Arbitrators (CIArb, UK), členkou Centre of International Legal Studies (Rakúsko), členkou Society of Advanced Legal Studies (University of London, UK) a členkou ČSMP a SSMP. Jej publikácie a prednášky sú citované v 15 štátoch.

6

JUDr. Ing. Jan Lhotský, Ph.D., E.MA pracuje jako právník specializující se na me- zinárodní právo, lidská práva a ústavní právo v Kanceláři veřejného ochránce práv a jako seniorní výzkumný pracovník v Centru mezinárodního práva Ústavu meziná- rodních vztahů v Praze. Rovněž působí jako vedoucí Centra pro lidská práva a demo- kracii. Kromě získání doktorátu z mezinárodního práva vystudoval rovněž lidskopráv- ní program E.MA v italských Benátkách. Pracoval v advokacii i v právním oddělení Evropské služby pro vnější činnost v Bruselu. Poté působil jako Visiting Professional u soudního senátu Mezinárodního trestního soudu v Haagu. V rámci mezinárodního práva se specializuje především na lidská práva a mezinárodní trestní právo. JUDr. Josef Mrázek, DrSc. je výzkumným pracovníkem v oboru mezinárodního práva veřejného v Ústavu státu a práva České akademie věd. Přednáší mezinárodní právo na Západočeské univerzitě v Plzni a je advokátem v Praze (od r. 2003). JUDr., Karlova univerzita (1967); kandidát právních věd – CSc (PhD 1974); doktor práv- ních věd – DrSc (1988). Člen České společnosti pro mezinárodní právo, člen české odbočky ILA, člen Use of Force Committee ILA, člen Německé společnosti pro mezi- národní právo (Heidelberg). Mnoho let byl vedoucím oddělení mezinárodního práva veřejného a soukromého v Československé akademii věd. Působil dlouhodobě i jako poradce ministerstva zahraničních věcí. Autor nebo spoluautor více než 300 publikací v mezinárodním právu veřejném a soukromém. Mgr. Milena Nosková, MBA, LL.M., PhD. pracuje ako odborná asistentka na Fakulte managementu Univerzity Komenského v Bratislave, kde vyučuje zahranič- ných študentov medzinárodné právo a medzinárodné ekonomické právo v rámci an- glického programu. Pôsobí tiež ako managing partner v advokátskej kancelárii Nosko & Partners v Bratislave so špecializáciou na medzinárodné transakcie. Dlhodobo sa ve- nuje problematike nadnárodných korporácií a medzinárodnému investičnému právu. Mgr. Zdeněk Nový, Ph.D., LL.M. působí jako odborný asistent v oborech mezi- národního práva veřejného a práva Evropské unie na katedře Mezinárodního a evrop- ského práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (od 2009). Je také advokátem (od 2013). Ve své akademické i praktické činnosti se věnuje převážně mezinárodnímu právu veřejnému a arbitráži, zejména pak mezinárodní investiční arbitráži. Absolvoval několik studijních pobytů v zahraničí a získal řadu stipendií a grantů (Haagská akade- mie mezinárodního práva, GAČR). Aktivně vystupoval na zhruba třech desítkách kon- ferencí a workshopů, včetně European University Institute, University of Cambridge, či bienální konference britské pobočky International Law Association. Jeho odborné publikace jsou citovány v 15 zemích. Prof. JUDr. Jan Ondřej, CSc., DSc. absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1983). V roce 2002 byl jmenován docentem pro obor mezinárod- ní právo na Univerzitě Karlově. Od roku 2001 působil na Soukromé vysoké škole ekonomických studií, od roku 2018 působí na Vysoké škole regionálního rozvo- je a Bankovním institutu – Ambis, a. s. Současně působí také na Právnické fakultě

7

Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2007 mu byl Akademií věd České republiky udělen titul Doktor sociálních a humanitních věd (DSc.). V roce 2019 byl jmenován profe- sorem (prof.). Ve své odborné činnosti se zaměřuje zejména na problematiku právních režimů mezinárodních prostorů, práva mezinárodní bezpečnosti a odzbrojení a na me- zinárodní humanitární právo. JUDr. Emil Ruffer, Ph.D. je externí spolupracovník katedry evropského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v r. 2001 a posléze získal v r. 2007 doktorský titul v oboru Veřejné právo I. (evropské, mezinárodní a ústav- ní právo). Od r. 2016 je vedoucím Stálé mise ČR při Radě Evropy. Studoval také Evropské právo a politiku na Cardiff Law School (1996–1997) a v akademickém roce 2000 – 2001 získal stipendium Sasakawa Young Leaders Fellowship pro studium ev- ropského a mezinárodního práva na Humboldtově Univerzitě v Berlíně. V r. 2011 strávil 6 měsíců jako Visiting Fulbright Scholar na Fordham Law School v New Yorku. Od r. 2003 pracoval na Odboru komunitárního práva Ministerstva zahraničních věcí ČR (jako ředitel v období 2008 – 2016). PhDr. Mgr. Petra Ruffer-Lustigová, MA vystudovala Právnickou fakultu UK Praha, Fakultu sociálních věd UK Praha (politologie/mezinárodní vztahy) a College of Europe v Brugách (Belgie). Od roku 2002 pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí ČR (v letech 2007-2011 v New Yorku na Stálé misi ČR při OSN a na Delegaci EU při OSN v rámci Evropské služby pro vnější činnost). Dlouhodobě se akademicky zaměřuje na zákaz užití síly v mezinárodních vztazích a otázky mezinárodních organi- zací. V současné době je (externí) doktorandkou v postgraduálním programu na PF UK (mezinárodní právo). Doc. JUDr. Katarína Šmigová, PhD., LL.M. je docentkou na Ústave medziná- rodného a európskeho práva, Fakulta práva, Paneurópska vysoká škola v Bratislave. Svoj vedecký výskum sústreďuje na tie oblasti medzinárodného práva, ktoré analyzujú postavenie jednotlivca, najmä medzinárodné trestné právo, medzinárodná ochrana ľudských práv a medzinárodné humanitárne právo. Je členkou Slovenskej spoločnosti pre medzinárodné právo pri Slovenskej akadémii vied. Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1985) a Filozofickou fakultu UK (1992). Po vědecké aspirantuře (CSc. – 1990) a studijním pobytu na IEHI Université Paris 2 (1991) pracoval jako vědecký pracovník Ústavu státu a práva AVČR. V letech 1992 – 1994 působil jako mezinárodní úředník OSN ve Vídni. Od roku 1995 pracuje na katedře mezinárodní- ho práva PF UK v Praze, kterou v současné době vede. V roce 1996 byl po habilitaci jmenován docentem, r. 2001 získal hodnost DrSc., v r. 2002 byl jmenován profesorem na Univerzitě Karlově. Od r. 2012 by zvolen členem Komise OSN pro mezinárodní právo (ILC), od r. 2017 je zvláštním zpravodajem, v r. 2019 byl zvolen předsedou ILC. Je autorem či spoluautorem 19 knih a více než 180 článků publikovaných doma a v zahraničí. Je předsedou České společnosti pro mezinárodní právo, členem české

8

odbočky ILA, americké, evropské a francouzské společnosti pro mezinárodní právo (ASIL, ESIL a SFDI). JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D. vystudovala mezinárodní politické vztahy na Vysoké škole ekonomické v Praze a právo na Karlově univerzitě v Praze. Působí ve Středisku mezinárodních vztahů Jana Masaryka Fakulty mezinárodních vztahů VŠE, kde přednáší mezinárodní právo veřejné, diplomatické a konzulární právo, me- zinárodní ekonomické právo. Dlouhodobě se odborně zajímá o mezinárodní ochranu lidských práv a o problematiku mezinárodních sankcí, jejich ukládání, implementaci a přezkum. Doc. JUDr. Jozef Valuch, PhD. pôsobí ako docent medzinárodného práva na Práv- nickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. V rámci vedeckej činnosti sa ve- nuje medzinárodnému právu verejnému, predovšetkým otázkam medzinárodnej bez- pečnosti, diplomatickému a konzulárnemu právu, ale aj oblasti medzinárodnoprávnej subjektivity a ľudských práv. Je vedúcim autorského kolektívu viacerých vysokoškol- ských učebníc vydaných v Slovenskej republike i v Českej republike, autorom dvoch monografií a desiatok vedeckých a odborných článkov publikovaných doma i v za- hraničí. Zúčastnil sa viacerých študijných pobytov v zahraničí: v Rakúsku, Japonsku, Izraeli, či na Taiwane. Je členom Slovenskej spoločnosti pre medzinárodné právo pri Slovenskej akadémii vied. Mgr. Jaroslav Větrovský, Ph.D. je odborným asistentem na katedře mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni. Do roku 2017 působil také na Paneurópske vysoké škole v Bratislavě, kde mu byl v roce 2012 udělen titul doktor v oboru Mezinárodní právo. Mgr. Richard Žec, MSc. vyštudoval Právnickú fakultu Univerzity Komenského v Bratislave. Je tiež absolventom University College London v odbore International Public Policy. V súčasnosti pôsobí ako konzultant kybernetickej bezpečnosti v rámci zahraničnej konzultačnej spoločnosti. Na oblasť kybernetickej bezpečnosti sa zame- riaval už v čase svojho pôsobenia na University College London a tiež počas Cyber Security Academy, ktorá bola organizovaná think-tankom Prague Security Studies Institute v Českej republike. Zúčastnil sa viacerých študijných pobytov v Nórsku a Veľkej Británii. Príspevok odráža osobné názory autora a nejedná sa o žiadne oficiálne stanovisko jeho zamestnávateľa.

9

SEZNAM ZKRATEK

BITs

Bilateral Investment Treaties (dvoustranné dohody o ochraně investic) Konzultativní shromáždění smluvních stran Smlouvy o Antarktidě (Antarctic Treaty Consultative Meeting) Evropský orgán pro pracovní záležitosti (European Labour Authority) Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court) Mezinárodní obchodní komora v Paříži (International Chamber of Commerce) Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia) Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (International Centre for Settlement of Investment Disputes between States and Nationals of Other States) mezinárodní ropná společnost (International oil company)

ATCM

ELA ICC ICC

ICTY

ICSID

IOC

LCIA

Mezinárodní rozhodčí soud v Londýně (London Court of International Arbitration)

MIA MOP MSD NOC OSN

mezinárodní investiční arbitráž Mezinárodní organizace práce

Mezinárodní soudní dvůr

národní ropná společnosti (National oil company)

Organizace spojených národů

RB OSN Rada bezpečnosti OSN RE Rada Evropy SAK smíšené arbitrážní komise SDMS

Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti

SN

Společnost národů

VS OSN

Valné shromáždění OSN

VÚSP

Vídeňská úmluva o smluvním právu

ZO

zatímní opatření

10

ÚVOD Při řešení mezinárodních sporů si dlouhá staletí konkurovaly metody řešení pokoj- ného (zejména přímé diplomatické jednání) a postupy založené na použití nátlaku a ozbrojené síly. Z pohledu historických věd ovládají první polovinu dvacátého století dva velké ozbrojené konflikty. Z pohledu mezinárodního práva je ale stejná doba spo- jena s dosud nevídaným rozvojem pravidel pokojného řešení sporů a jednoznačným příklonem mezinárodního společenství k zákazu užití síly a hrozby silou a povinnosti řešit spory mírovými prostředky. Uzavření mírových smluv po 1. světové válce, návrh Ženevského protokolu o pokojném vyřizování mezinárodních sporů (1924), přije- tí Briand-Kellogova paktu (1928) a Charty OSN (1945) ukazují, jak mezinárodní společenství stále pevněji lnulo k myšlence pokojného řešení sporů. Idea se odráže- la také ve zřizování institucí. Stálý rozhodčí soud (od 1899), Středoamerický soudní dvůr (1908–1918), Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (1921–1946) a Mezinárodní soudní dvůr (od 1945) nabídly státům prostor pro realizaci pokojného řešení sporů formou institucionalizované arbitráže a mezinárodního soudního řízení. Specializace a regionalizace, které se v mezinárodním společenství začaly intenzivně projevovat po 2. světové válce, vedly ke vzniku dalších mechanismů a institucí, prostřednictví kterých lze pokojné řešení sporů provádět. Tato monografie je věnována jak historickému vývoji pokojného řešení sporů a jeho ukotvení v mezinárodním právu, tak jeho akuálním otázkám. Kapitoly jsou uspořá- dány do čtyř bloků, z nichž první pojednává o právní úpravě a praxi pokojného řešení sporů (a zákazu užití síly) zejména v historickém kontextu. Dagmar Beňaková se v první kapitole vrací k jednomu z nejstarších dokladů o po- kojném řešení sporů. Jedním z prvních hmatatelných důkazů mírového urovnávání mezinárodních sporů a současně jednou z nejstarších dochovaných mezinárodních mí- rových smluv vůbec byla Smlouva o přátelství mezi egyptským faraonem Ramessem II. a chetitským králem Chattušilišem III., uzavřená několik let po bitvě u Kadeše, největ- ší vozové bitvě všech dob. Text, který se dochoval unikátně v obou jazykových verzích, je na svou dobu velice pokrokový. Zavazuje nejen oba vládce, ale i jejich nástupce. Smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. Zakotvuje jak závazek vzájemného neútoče- ní, tak i vzájemné pomoci proti nepřátelskému útoku. Obsahuje extradiční i lidsko- -právní ustanovení. Přináší celou řadu institutů, významných z hlediska současného mezinárodního práva, jako rovnost stran nebo zásadu pacta sunt servanda . Ve druhé kapitole se Petra Ruffer Lustigová zaměřuje na zákaz použití síly a jeho ukotvování v mezinárodním právu zejména v meziválečnm období. S pokojným řeše- ním sporů v mezinárodním právu úzce souvisí i snahy o zákaz užití síly jako nástroje politiky států a její postavení mimo zákon. Rozhodujícím impulsem na tomto poli bylo založení Společnosti národů v roce 1919 a neúnavné úsilí během meziválečného období, které bylo korunováno všeobecným zákazem užití síly v mezinárodních vzta- zích v Chartě Organizace Spojených národů. Jednotlivé kroky vedoucí k tomu úspě-

11

chu představuje řada více či méně úspěšných návrhů v letech 1920–1928 (Smlouva o vzájemné pomoci 1923, Ženevský protokol 1924 nebo Locarnské dohody 1925), ale především přijetí Pařížského paktu v roce 1928 (Briand-Kelloggův pakt). Emil Ruffer otevírá ve třetí kapitole otázku ukončení činnosti a likvidace Společnosti nrodů. Společnost národů (SN), založená v r. 1919 na základě Pařížské mírové konfe- rence, byla prvním globálním pokusem o omezení použití síly v mezinárodních vzta- zích a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a řešení sporů mírovými prostřed- ky. Ve svém ambiciózním poslání bohužel selhala a nedokázala zabránit rozpoutání 2. sv. války. Nicméně SN pokračovala ve své činnosti, byť značně omezené, ve svém sídle v Ženevě po celou dobu války pod vedením irského generálního tajemníka Seána Lestera (zvolen v r. 1940) až do r. 1946, kdy na jejích „troskách“ vznikla Organizace spojených národů (OSN). Poslední Shromáždění SN proběhlo 18. dubna 1946 a při- jalo rezoluci, jež stanovila zánik SN k 19. dubnu 1946 s výjimkou 9členné Likvidační komise, která pak pracovala dalších 13 měsíců ve spolupráci se zástupci OSN na vy- pořádání a převodu veškerého majetku na OSN a rozpustila se až 31. července 1947. Poslední tečkou za existencí SN byl opulentní koktejl, pořádaný pro zbývající zaměst- nance jejího sekretariátu a zaměstnance kanceláře OSN v Ženevě. Pavel Šturma se ve čtvrté kapitole zabývá pravidly o řešení sporů v práci Komise OSN pro mezinárodní právo. Výsledky práce ILC totiž ukazují poměrně pestrý obraz ustanovení o řešení sporů. Je skutečností, že v minulosti se Komise soustředila na ma- teriální pravidla a většinou ponechala formulaci klauzulí o řešení sporů spíše státům, zastoupeným na Valném shromáždění OSN nebo na diplomatické konferenci. Výraznou výjimkou jsou zde Vzorová pravidla pro rozhodčí řízení. V posledních letech ale Komise prokázala narůstající zájem o procesní aspekty u některých svých témat. Jedním z vy- světlení může být skutečnost, že většina výstupů její práce nekončí jako úmluvy, ale v jiných formách. Tento trend, jak se zdá, potvrzuje nejen návrh závěrů o kogent- ních normách obecného mezinárodního práva ( jus cogens ), ale také pokračující debata o procesních pravidlech a zárukách v tématu „Imunity státních představitelů z cizí trestní jurisdikce“. Cílem páté kapitoly, kterou zpracovala Katarína Šmigová, je podívat se na mírové ře- šení sporů z hlediska preventivních opatření. Pátá kapitola se proto soustřeďuje na pře- zkoumání zpráv generálních tajemníků OSN, které mohou působit jako programové vyhlášení největší celosvětové organizace, jejímž cílem je udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Tato tzv. programová prohlášení se postupem času z velké míry přetransformovávají do rezolucí hlavních orgánů OSN a jejich činnosti, stejně jako činnosti členských států. Preventivní opatření se tak postupně staly imanentní součástí rozhodovacího i výkonného procesu na multilaterální i vnitrostátní úrovni. Druhá část monografie se soustřeďuje na činnost Mezinárodního soudního dvora, který hraje v řešení mezinárodních sporů nezastupitelnou roli.

12

Josef Mrázek se v šesté kapitole zabývá otázkou, zda Rada bezpečnosti (RB) OSN může být předmětem nějakého omezení svých pravomocí podle kapitoly VII. Hlavním tématem kapitoly je možnost „soudní revize“ aktů Rady bezpečnosti prostřednictvím Mezinárodního soudního dvora (MSD). Vztah mezi oběma hlavními orgány, Soudem a Radou, je komplexní a týká se výkonu souběžných pravomocí. Pravomoci RB po- dle kapitoly VII musí být vykonávány ve shodě s účely a principy Charty OSN. Ani Charta ani Statut MSD nezmocňují Mezinárodní soudní dvůr k provedení revize re- zolucí Rady bezpečnosti. MSD nemá výslovnou pravomoc prohlásit rezoluce RB „ul- tra vires“ a za neplatné. Nicméně je zřejmé, že MSD v několika právních případech připustil možnost svého právního přezkumu, zejména v kauze Lockerbie. MSD není žádným „odvolacím“ soudem, nicméně má pravomoc přezkoumat rozhodnutí RB, pokud posuzuje určitý právní případ. MSD je oprávněn v souladu s mezinárodním právem posoudit každou právní záležitost, která je mu právní cestou předložena. MSD též vydává poradní posudky, bez právně závazných účinků. Rada bezečnosti požádala o posudek pouze v jediném případě, a sice v kauze Namibia . Otázka, zda MSD má pravomoc revidovat legalitu rozhodnutí RB, zůstává stále velice kontroverzní. Mnoho let experti mezinárodního práva nepřipouštěli možnost soudního přezkumu rezolucí RB. V poslední době lze pozorovat jistý posun ve prospěch názoru, že MSD může mít omezenou pravomoc soudního přezkumu. Pouze revize Charty by mohla přinést jasné řešení. MSD zůstává bezmocným, pokud jde o „přezkum“ rezolucí RB podle kapitoly VII. Je zřejmé, že pět stálých členů RB nemá zájem na rozšíření pravomocí Rady bezpečnosti. Sedmá kapitola, nazvaná Zatímní opatření v rozhodovací praxi Mezinárodního soudního dvora (zpracovala Zuzana Trávníčková), se zaměřuje na právní úpravu i praxi používání zatímních opatření ve sporných řízeních před Mezinárodním soud- ním dvorem. Shrnuje dosavadní vývoj pravidel, jimiž se projednávání a rozhodování o zatímních opatřeních řídí a která lze mimo čl. 41 Statutu MSD nalézt v Jednacím řádu Dvora a především v judikatuře. Při několika příležitostech připomíná případ LaGrand , kde bylo za vypjatých okolností navrženo a posléze (bez vyslechnutí stran) vydáno zatímní opatření, které ovšem žalované USA nerespektovaly. Proto byla během projednávání sporu Německem vznesena otázka závaznosti zatímních opatření a Soud se k ní v rozsudku z 27. července 2011 obsáhle a jednoznačně vyjádřil. Kvantitativní analýza, která je součástí kapitoly, zkoumá, zda se od roku 1951 (první výskyt návrhu na zatímní opatření) nějak změnila četnost a úspěšnost návrhů na zatímní opatření a zda lze zaznamenat relevantní změnu rychlosti, se kterou navrhovatelé se zatímními opatřeními přicházejí (počet dnů mezi podáním žaloby a podáním návrhu na zatímní opatření) a nějaký trend v době, kterou na rozhodnutí potřebuje Soud. V celkovém pohledu pak zjišťuje, zda a jak se mění podíl případů, v nichž jsou navrhována zatímní opatření, na celkovém počtu sporů předkládaných MSD a zejména, zda potvrzení závaznosti zatímních opatření v roce 2001 vedlo k výraznějšímu nárůstu poptávky států po nich.

13

Jaroslav Větrovský se v osmé kapitole zabývá pojmem „spor“ a způsobem, jakým byl tento výraz interpretován v rozsudku MSD z roku 2016 ( Marshallovy ostrovy v. Spojené království ). Rozsudek byl podroben značné kritice. MSD bylo vytýkáno, že do posuzo- vání existence sporu zavedl nové subjektivní kritérium „vědomosti“. Cílem kapitoly je ukázat, že tato kritika je z velké části neopodstatněná a že v případech, jako bylo řízení o žalobě Marshallových ostrovů, kdy žalovaný stát nereaguje na obvinění vznesená žalujícím státem, je použití tohoto kritéria legitimní. Třetí blok sdružuje kapitoly, jejichž společným jmenovatelem jsou mezinárodní in- vestiční spory a investiční arbitráž. V deváté kapitole se Katarína Chovancová věnuje investičním arbitrážím v sektoru energetiky. Mezinárodní investiční arbitráže v odvětví energetiky jsou komplexní sou- částí mezinárodního investičního práva, i když je jejich počet nižší, než počet arbitráží, rozhodovaných pod záštitou ICC nebo LCIA. Přesto představují velký podíl na všech registrovaných ICSID arbitrážích a stále jsou upřednostňovány před soudním řízením. Rozhodují se v nich tzv. „E & P“ spory, tzn. spory ohledně ropovodů, plynovodů, jakož i ohledně ceny zemního plynu. Uvedené spory vznikají z kapitálově náročných projektů, realizovaných ve státech, které nejsou považovány za nejbezpečnější lokality na realizaci mezinárodních investic. Mezinárodní investiční arbitráž však v současnosti prochází obdobím zásadních změn, a tak zatímco žaloby investorů v odvětví energeti- ky přibývají, mezinárodní ropné společnosti se začínají obávat, že se na svůj preferova- ný způsob rozhodování investičních sporů v budoucnu nebudou již moci spolehnout. Předkládaná studie naznačuje prostřednictvím analýzy čtyř případů z mezinárodní roz- hodčí a soudní praxe tři aktuální problémy, typické pro danou oblast s ochranou život- ního prostředí jako společným jmenovatelem, zásadně ovlivňujícím úspěšnost investorů v jejich sporech s hostitelském státě. Zdeněk Nový se v desáté kapitole zamýšlí nad významem nálezů smíšených arbit- rážních komisí (SAK) pro soudobou mezinárodní investiční arbitráž (MIA). Autoři akademických publikací o MIA se samozřejmostí opírají své argumenty o názory vyjádřené v nálezech SAK. Nadto je možné zaznamenat i argumenty těmito nálezy i v reálných MIA. Autor se tedy snaží prověřit, zda mají tyto nálezy místo i v současné rozhodovací činnosti v MIA. Smysl použití nálezů SAK lze spatřovat ve třech oblas- tech. Zaprvé, o právní otázce, která tvoří předmět řízení před investičním tribunálem, nebylo dosud v rámci MIA rozhodováno. Nicméně danou otázkou se zabývala SAK. Zadruhé, arbitři SAK nesledovali při svém rozhodování specifickou „logiku“ odvětví mezinárodního investičního práva a arbitráže. Z perspektivy legitimity systému MIA tedy závěrům SAK nelze vytýkat zaujetí ve prospěch investorů, které bývá v rámci sou- časné kritiky MIA často kritizováno. Mezinárodní investiční tribunály mohou pomocí využití argumentace nálezy SAK ukázat, že MIA považují za integrální součástí mezi- národního práva veřejného. Zatřetí, rozhodci v MIA mohou opřít své právní závěry o konzistentní posouzení určitého právního problému SAK. Legitimitu těmto závě-

14

rům dodává určité kontinuita řešení otázky obdobným způsobem v průběhu delšího časového úseku. Nálezy SAK nejsou bez dalšího závazné pro mezinárodní investiční tribunály. Existence řady nálezů SAK dotýkajících se majetkových práv cizinců je však významná proto, že poukazuje na skutečnost, že MIA je spíše výsledkem kontinuální- ho vývoje, než „velkého třesku“. Limity a možnosti použití nálezů SAK však v každém případě stanoví právo použitelné v konkrétní MIA. Milena Noskova se v kapitole 11 zaměřuje na problematiku řešení mezinárodních investičních sporů s ohledem na specifika nadnárodních korporací jako investorů. V prv- ní části kapitoly je řešena zejména problematika právní subjektivity jakož i státní přísluš- nosti nadnárodních korporací jako stran mezinárodních investičních sporů. Předmětem druhé části kapitoly je analýza konkrétních procesních otázek, které vyvstávají v rámci "tradičních" mechanismů pro řešení mezinárodních investičních sporů, a to zejména při řešení sporů před ISCID jakož i při řešení sporů ad hoc. Dvanáctou kapitolu – Dopad nesplnění podmínky přátelského řešení sporu na roz- hodčí řízení – zpracovala Monika Feigerlová. Zabývá se v ní ujednáními o pokojném řešení sporů v kontextu mezinárodní obchodní a investiční arbitráže. Dopad nesplnění předarbitrážních procesních podmínek (konciliace, mediace, vyjednávání po určitou dobu, atd.) se může nahlíženo optikou nejpřísnějšího přístupu projevit v nedostatku pravomoci rozhodčího tribunálu rozhodnout předložený spor nebo následně v riziku zrušení rozhodčího nálezu. Mezinárodní rozhodčí praxe ani judikatura národních sou- dů zatím v otázce povahy důsledků porušení těchto ujednání není jednotná. Čtvrtá část monografie nabízí pohled na aktuální úpravu a praxi pokojného řešení sporů ve vybraných oblastech mezinárodního života. Jan Ondřej ve třinácté kapitole hodnotí přínos Úmluvy OSN o mořském právu k řešení sporů v mezinárodním právu. Pokud jde o řešení sporů v mořském právu, Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 nejprve zdůrazňuje v čl. 279 obecnou po- vinnost smluvních států řešit jakýkoli spor, který se týká výkladu nebo použití Úmluvy pokojnými prostředky. Účastnické státy, se mohou kdykoli dohodnout urovnat spor mezi sebou, který se týká výkladu nebo použití této Úmluvy, jakýmkoli pokojným pro- středkem podle jejich volby. Jestliže by spor týkající se výkladu nebo použití Úmluvy nebyl urovnán za použití výše uvedených postupů, předloží se spor na žádost kterékoli strany soudu nebo arbitrážnímu tribunálu. Jedná se o čtyři soudní orgány, takže celá soustava ústí v obligatorních metodách řešení sporů – Mezinárodní tribunál pro moř- ské právo, Mezinárodní soudní dvůr, arbitrážní tribunál a zvláštní arbitrážní tribunál. Ve čtrnácté kapitole se Jan Lhotský zamýšlí nad tím, jak k pokojnému řešení me- zinárodních sporů přispívá Mezinárodní trestní soud. Již od roku 2002 vykonává Mezinárodní trestní soud v Haagu jurisdikci nad genocidou, zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny. V červenci 2018 byla jeho jurisdikce rozšířena o nově definovaný zločin agrese. Kapitola Jana Lhotského se zabývá otázkou, zda a do jaké míry může tato událost pomoci předcházet tomu, aby v mezinárodním prostředí docházelo k použití

15

síly. Nejdříve jsou prezentovány pozitivní aspekty přijetí nového zločinu, následně jsou diskutovány argumenty podporující tezi, že rozšíření jurisdikce o nový zločin efektivní pojistku vůči použití síly neposkytuje. Přestože rozšíření jurisdikce soudu je třeba vní- mat pozitivně, na základě zvážení obou skupin faktorů je vyvozeno, že přijetí zločinu agrese do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu odstrašující efekt proti použití síly mezi státy reálně nepředstavuje. Sandra Brožová, která zpracovala kapitolu 15, se zaměřuje na specifika řešení me- zinárodních sporů v oblasti sociální politiky a koordinace sociálního zabezpečení. Problematika má dvě dimenze: (1) mechanismy lidskoprávní ochrany, které jsou určeny k zajištění sociálních práv jednotlivců a (2) mezistátní spory, vznikající zejm. při admi- nistrativním zpracovávání přeshraničních případů. V první dimenzi budou objasněny charakteristiky nejvýznamnějších univerzálních a regionálních instrumentů ochrany so- ciálních práv a analyzovány zajímavé případy z poslední doby, druhá dimenze se zaměří na představení současných trendů v řešení mezistátních sporů, týkajících se většinou rozdílného výkladu právních norem, a to s důrazem na mimosoudní mechanismy a nový institut mediace před Evropským orgánem pro pracovní záležitosti (ELA). Jozef Valuch a Richard Žec v šestnácté kapitole, nazvané Mierové riešenie sporov s ohľadom na kybernetický priestor – úvahy de lege ferenda, zkoumají, jak se meziná- rodněprávní věda a pravidla řešení sporů vyrovnávají s problémy v kybernetickém pro- storu. Kapitola přibližuje vybrané návrhy de lege ferenda reflektující specifika tohoto typu prostoru a oblasti, které se jeví jako nejproblematičtější. Cílem poslední, sedmnácté kapitoly, zpracované Martinou Filippiovou, je zdůraznit význam Smlouvy o Antarktidě jako nástroje pokojného řešení sporů. Přestože lidé mají základní znalosti o Antarktidě, že je určena pro vědecké bádání a mírové účely, a někteří vědí, že Smlouvou o Antarktidě došlo ke „vzniku“ tohoto mezinárodního prostoru, málokdo si již vzpomene, co stálo za sjednáním této Smlouvy. V kapitole se autorka pokusí nastínit, jak od prvopočátků objevování Antarktidy státy začaly vznášet jednotlivé územní nároky, které postupně vedly ke sporům, a v zájmu vědy a potře- by mezinárodní spolupráce v této oblasti tyto spory vyřešily zcela unikátním způso- bem, sjednáním Smlouvy o Antarktidě. Kromě historického exkurzu přibližuje také základní ustanovení Smlouvy týkající se pokojného řešení sporů. Podrobně se věnuje poslednímu Konzultativnímu shromáždění smluvních stran Smlouvy o Antarktidě, které se konalo v létě 2019 v České republice, kde přijalo Pražskou deklaraci při pří- ležitosti 60. výročí sjednání Smlouvy o Antarktidě, v níž potvrdilo význam Smlouvy i důležitost ustanovení o územních nárocích v Antarktidě pro mezinárodní harmonii na tomto kontinentě.

16

KAPITOLA 1 EXKURZ DO HISTORIE MÍROVÉHO ŘEŠENÍ MEZINÁRODNÍCH SPORŮ S DŮRAZEM NA KADEŠSKOU SMLOUVU Dagmar Beňaková

Úvod Co se týká konkrétních způsobů mírového urovnávání mezinárodních sporů, jak jsou definovány v učebnicích, 1 soustředím se během svého historického exkurzu hlav- ně na přímá diplomatická jednání – a konkrétně na sjednávání mezinárodních míro- vých smluv (neomezím se jen na procesní stránku: vlastní diplomatická jednání, ale zaměřím se i na hmotněprávní stránku: jejich výsledky). Pozornost soustředím pře- devším na asi nejslavnější starověkou mezinárodní mírovou smlouvu, tzv. Kadešskou smlouvu. Budu se věnovat jejímu rozboru po stránce formální i obsahové. Její text srovnám s textem jiných starověkých mírových smluv a pokusím se vyzdvihnout i její přínos mezinárodnímu právu. Následně pouze stručně nastíním další historický vývoj v oblasti sjednávání mezinárodních mírových smluv. Vzhledem k omezenému rozsahu příspěvku zmíním pouze vybrané střípky. 1. Bitva u Kadeše a uzavření mezinárodní mírové smlouvy Jedním z prvních hmatatelných důkazů mírového urovnávání mezinárodních sporů a současně jednou z nejstarších dochovaných mezinárodních mírových smluv vůbec byla Smlouva o přátelství mezi egyptským faraonem Ramessem II. a chetitským králem Chattušilišem III., uzavřená několik let po bitvě u Kadeše, největší vozové bitvě všech dob. 2 K bitvě došlo v 5. roce Ramessova panování. Nutno podotknout, že před touto velkou zničující bitvou se odehrála ještě jedna bitva u Kadeše, v níž zvítězil egyptský faraon Sethi I., otec Ramesse II., nad chetitským králemMuvatallišem. 3 V případě obou bitev u Kadeše se bojovalo o území kolem města Kadeš 4 v údolí řeky Orontes (dnešní 1 I. Diplomatická jednání: přímé diplomatické jednání, dobré služby a zprostředkování, vyšetřovací a smírčí komise, II. Mezinárodní soudní řízení v širším smyslu: mezinárodní rozhodčí řízení a mezi- národní soudní řízení (viz Miroslav Potočný and Jan Ondřej, Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část (C.H. Beck 2006), p. 343-370). 2 Odhaduje se, že v ní bylo použito celkem 5000–6000 vozů. Tato bitva bývá považována také za nejstarší bitvu, u níž se dochovaly informace o taktice a jednotlivých formacích. Blíže např. Jenny Hills, ‘Battle of Kadesh (Qadesh)’ < https://ancientegyptonline.co.uk/battle-kadesh/ > accessed 7 November 2019. 3 Trevor Bryce, ‘The „Eternal Treaty“ from the Hittite Perspective’ accessed 7 November 2019, p. 2. 4 Slovo „Kadeš“ (pocházející ze semitského slovotvorného základu) by bylo možné přeložit jako „posvátné město“.

17

Sýrie) a o stát Amurru na pobřeží Středozemního moře (toto území dnes patří částečně Sýrii a částečně Libanonu). Město Kadeš bylo jižní obrannou baštou Chetitů. 5 Co se týká království Amurru, jeho vládce Abdi-Aširta přísahal věrnost faraonu Achnatonovi (Amenhotepovi IV.), 6 avšak jeho syn Aziru, když se dostal k moci, tajně vyjednával s Chetity a nakonec přísahal věrnost chetitskému králi Šuppiluliumašovi I. 7 Kdestabilizaci regionu došlo především zánikem mocného království Mitanni. Toto království rozvrátili právě Chetité a zaujali jeho místo na mapě tehdejšího Blízkého Východu. A malé státy na nové hranici mezi Chetitskou říší a Egyptem se staly předmětem sporu těchto dvou velmocí. Sethi I. získal Kadeš a Amurru opětovně pro Egypt, avšak Muvatalliš si porážku v první bitvě u Kadeše nechtěl nechat líbit, a tak shromáždil obrovskou armádu, aby čelil Sethiho synovi Ramessovi, který v květnu 1274 vyrazil se svým vojskem z hlavního města Pi-Ramesse chetitskému králi v ústrety. 8 Bitva mezi faraonem Ramessem II. a chetitským králem Muvatallišem dopadla po- dle převážné většiny pramenů nerozhodně, přičemž obě strany si ovšem přisvojovaly vítězství, zejména Ramesse II. zaznamenal bitvu jako svůj triumf na mnoha chrámo- vých reliéfech. Obě armády utrpěly těžké ztráty, došlo takřka k vyvraždění dvou divizí egyptské armády. Po bitvě zůstala oboustranná sféra vlivu zachována. Egypt si pone- chal panství nad Palestinou a nad pobřežními městy až k Byblu a Simyře. Nad zbyt- kem, tedy především nad dnešním územím Sýrie, vládli opětovně Chetité. 9 Fakticky tedy Chetité uhájili svou sféru vlivu, zatímco Egypťané se museli stáhnout a zanechat pokusů o znovuzískání oblastí, které kdysi spadaly do jejich sféry vlivu. Chetitská říše se rozkládala na území dnešního Turecka, bez jistých oblastí, a navíc na území části okolních států, především Sýrie (jih dnešní Sýrie však spolu s dalšími oblastmi spadal pod sféru vlivu Egypta). Jsme ve 13. století před Kristem, 19. dynastie v Egyptě. Vraťme se ale ke smlouvě, ta byla uzavřena 21. rok (1. měsíc 2. sezony, 21. den) vlá- dy Ramesse II. Byla v původním znění sepsána na stříbrných tabulkách (destičkách). Stříbrné tabulky vysloužily smlouvě název stříbrná smlouva, někdy se jí říká věčná smlouva (neměla časové ohraničení, řekli bychom, že byla uzavřena na dobu neurčitou a v platnosti zůstala až do pádu Chetitské říše, 10 vlastně nikdy nebyla porušena) nebo se jí říká Kadešská smlouva (tak ji budeme nazývat i my pro účel tohoto příspěvku), i když bitva u Kadeše se datuje k roku 1274 př. Kr. 11 (5. rok vlády Ramesse II.), v ní bojoval Ramesse II. osobně proti králi Muvatallišovi, zatímco smlouva je datována 5 Margaret Oliphantová, Atlas starověkého světa: Po stopách významných civilizací dávných dob (Gemini 1993), p. 55. 6 Jednalo se tedy o egyptskou provincii. 7 Trevor Bryce, ‘The „Eternal Treaty“ from the Hittite Perspective’ accessed 7 November 2019, p. 6. 8 Ibid. 9 Alfred Jepsen, Královská tažení ve starém Orientu: Od Sihuneta k Nabukadnezarovi (Vyšehrad 1997), p. 101. 10 Někdy okolo roku 1200 př. Kr., rozložily ji tzv. mořské národy. 11 Někteří autoři uvádějí jinou dataci. Na 5. roku vlády Ramesse II. však panuje shoda.

18

až k roku 1258 př. Kr. (někdo uvádí 1259), 12 každopádně 21. rok vlády Ramesse II. a uzavřena byla již s králem Chattušilišem. 13 Smlouva tedy byla uzavřena 16 let (ně- kdo uvádí 15 let) po velké bitvě u Kadeše. Mimochodem Chattušiliš, bratr krále Muvatalliše, v bitvě u Kadeše také bojoval, jako velitel infanterie a vozatajstva ze sever- ní části Chetitské říše, kterou spravoval (za panování svého bratra zastával významné funkce, podařilo se mu konsolidovat severovýchodní oblasti Chetitské říše). V bitvě se vyznamenal. A po bitvě byl pověřen správou oblasti Aba (oblast kolem dnešního Damašku), odkud byla vyhnána egyptská vojska. Musel se však kvůli povstání a úto- kům nepřátel vrátit opět na sever Chetitské říše, vyhnat kmeny Kaskanů a obnovit zde pořádek. 14 2. Důvody k uzavření smlouvy Byla to především výměna panovníka, co umožnilo – a nejen umožnilo, ale i pod- nítilo – na chetitské straně uzavření smlouvy. Chattušiliš se dostal k moci na základě puče. Po smrti krále Muvatalliše, Chattušilišova bratra, nastoupil na trůn Muvatallišův syn Urhi-Tešub (po nástupu na trůn přijal jméno Mursili po svém dědečkovi). Urhi- Tešub však nebyl synem královy první (hlavní) manželky (žádného takového syna Muvatalliš po sobě nezanechal), ale synem jeho ženy druhého stupně (čili konkubíny), což vnášelo stín na legitimitu jeho nástupu na trůn. Chattušiliš respektoval přání svého bratra a synovcův nástup na trůn podpořil. Urhi-Tešub však záhy zbavil strýce jeho úřadů, které předtím zastával. Chattušiliš, podporován svými severními provinciemi, se tedy vzbouřil a vyhlásil synovci válku. Král byl poražen a zajat. Navzdory krutosti tehdejší doby však nejen že nebyl zabit, ale byl Chattušilišem, novým králem, jmeno- ván vládcem řady měst na území dnešní Sýrie. Odtud však proti strýci intrikoval, snažil se získat podporu Asyřanů i Babyloňanů a nakonec utekl do Egypta pod ochranu faraona Ramesse II., největšího nepřítele svého zesnulého otce. Chattušiliš potřeboval pro upevnění své moci především mezinárodněprávní uznání a podporu. V tu dobu dominovaly blízkovýchodnímu prostoru čtyři velké říše: Egypt, Chetitská říše, Asyrská říše a Babylonská říše. Panovníci těchto říší se směli označovat za velké krále a považovali se za sobě rovné, i když fakticky byl faraon Ramesse II. tehdy považován za „seniorního člena klubu královských bratrů“. 15 Ostatní království, resp. městské státy patřily pod sféru vlivu vždy jedné z těchto čtyř velkých říší, byly vazalskými státy některé z mocností. To mělo vliv i na tehdejší mezinárodní právo. Zatímco velcí králové (vládci mocností) mezi sebou uzavírali více méně synallagma- tické, resp. reciproční mezinárodní smlouvy, v případě smluv mezi velkým králem a vazalem si strany nebyly rovny a smlouvy bývaly uzavírány formou přísahy vazala 12 I zde někteří autoři uvádějí jinou dataci (např. 1269 př. Kr. nebo 1270 př. Kr.). 13 V některých překladech bývá nazýván Chattušilem. 14 Trevor Bryce, ‘The „Eternal Treaty“ from the Hittite Perspective’ accessed 7 November 2019, p. 5. 15 Ibid., p. 7.

19

králi, resp. též jeho následníkům v přímé linii (tyto smlouvy bychom možná z hlediska dnešní mezinárodněprávní teorie mohli označit spíše jako jednostranná prohlášení, avšak v mnohých z nich figuruje i uznání hranic či výkonu suverénních práv vládce vazalského státu, co se týká vnitřní politiky, ze strany velkého krále, viz dále). V pří- padě obou typů smluv se jednalo o smlouvy personalizované, uzavírané nikoli mezi státy, ale mezi jejich vládci. U vazalských smluv se tedy přísaha věrnosti vztahovala pouze ke konkrétnímu velkému králi a jeho potomkům v přímé linii, nikoli ke státu jako takovému. V případě velkého krále, který nepocházel z přímé linie, tedy mohla být zpochybněna. A to byl Chatušillišův případ. Avšak uznal-li by ho za velkého krále sám faraon, zajisté by tím získal podporu jak vládců satelitních, resp. vazalských států, tak i vlastních poddaných a i mezinárodněprávní uznání své vlády. Uzavření mírové smlouvy s faraonem, v níž by jej Ramesse II. uznal za sobě rovného, by fakticky zna- menalo legitimizaci jeho nástupu na trůn. V neposlední řadě by smlouva přinesla také potvrzení územního statu quo a vzájemných hranic po velké bitvě u Kadeše. Získat mocného spojence bylo pro Chetitskou říši důležité i ze strategických důvo- dů. Po zničení významného státu Mitanni Chetity zaujala místo velkého rivala Chetitů Asyrská říše, bývalý vazal státu Mitanni. Asyřané, ovládající území kolem Eufratu, aspirovali na získání přístupu ke Středozemnímu moři, tedy opět se předmětem sporu stalo území dnešní Sýrie. Asyřané měli zájem především o bohaté království Ugarit s vynikajícími přístavy. Toto království – stejně jako království Aleppo – patřilo k do- méně Chetitů. Egypt by se tak chetitskému králi hodil jako spojenec v případném boji proti Asyřanům, kteří již za panování předchůdců Chattušiliše ohrožovali územní nároky Chetitské říše (např. za vlády chetitského krále Mursiliho II., otce Muvatalliše a Chattušiliše, útokem na království Karchemiš, ovládané Chetity). 16 Egypt sice nebyl Asyrskou říší ohrožen přímo, protože s ní neměl společnou hranici, ale v případě její expanze by mohly být rovněž dotčeny jeho zájmy, zejména pokud by se dostala až ke Středomoří, mohla by si pak dělat nároky na území, ovládaná faraonem. Na zápa- dě představovali pro Chetity bezpečnostní hrozbu Mykéňané, podněcující ke vzpou- ře anatolské státy, ovládané Chetity. Velké problémy působily Chetitům také kmeny Kaskanů (z pontsko-kaspické oblasti) na severní hranici říše (viz výše). Egypt byl zase přímo ohrožen Libyjci, a tak i faraon potřeboval zajistit status quo alespoň na své severní hranici. Navíc byly obě říše napadány tzv. mořskými národy, resp. mořskými piráty. Mezi tyto národy bývají zahrnováni Etruskové (z dnešní Itálie), Lýkové, Dórové, Frýgové a Thrákové (pocházející z dnešního Bulharska), Féničané, Pelištejci a pozdější obyvatelé Sardinie a Sicílie. Obě strany byly vojensky i finančně příliš vyčerpány na to, aby mohly vést spolu další válku. Moudřejší tedy bylo uza- vřít mír. Uzavření smlouvy tedy umožnila jednak „rovnost zbraní“ (jak obrazně, tak i doslovně) čili podobné mocenské postavení obou států, které musely oba státy vzít na vědomí, a dále společný zájem obrany proti třetím stranám, které představovaly 16 Tento městský stát se rozkládal na dnešní hranici mezi Tureckem a Sýrií, tedy na cestě Asyřanů ke Středozemnímu moři, útok se chetitskému králi Mursilimu II. podařilo odvrátit.

20

stále větší hrozbu. V neposlední řadě sehrála roli předchozí zničující bitva, která obě strany finančně i vojensky vyčerpala. Nesmíme opomenout ani důvody hospodářské. Obyvatelstvo Chetitské říše trpělo v tu dobu nedostatkem obilí, a tak rostla potřeba dovážet obilí ze zahraničí. Stal-li by se Egypt spojencem Chetitů, mohlo se dovážet obilí z této obilnice starověkého světa. K tomu také po uzavření smlouvy došlo (jak dokládá korespondence a zřejmě i sila na uchovávání velkého množství obilí, objevená nedávno poblíž tehdejšího hlavního města Chetitské říše Chattušaš, jejichž objem by nemohla pokrýt domácí produkce). 17 Co se týká faraona, i ten byl na uzavření míru zainteresován ekonomickými důvody, potřeboval finance (i lidské zdroje) na stavbu měst a chrámů (viz dále), a tak nebyly v jeho zájmu další vojenské výdaje (a ztráty na životech). Také svou pozornost soustředil na rozvoj obchodu a na těžbu nerostného bohatství své rozlehlé říše, např. v Egyptem ovládané Nubii byly zlaté doly. 18 Mír a stabilita byly předpokladem prosperity. 3. Proces uzavření smlouvy Návrh smlouvy byl připraven v hlavnímměstě Chetiské říše – v Chattušaš. 19 „Expertní jednání“ starověkých „diplomatů a právníků“ se protáhla (v té době totiž docházelo k dal- ším dílčím konfliktům na společných hranicích, k hrozbám a obviňování z obou stran, a tak dosáhnout dohody nebylo jednoduché). Když konečně došlo ke shodě na textu, byl text vyhotoven v akkadštině (tehdejší lingua franca blízkovýchodní oblasti, stejně jako je dnes pro celý svět angličtina, předtím francouzština a předtím latina, akkadština byla tedy jazykem tehdejší diplomacie). Jinak Chetité měli jako svůj jazyk v té době novo- chetitštinu. Jazyk Chetitů patří do skupiny indoevropských jazyků, na rozdíl od akk- adštiny, která je semitským jazykem. Chetitštinu rozluštil náš klínopisec a orientalista Bedřich Hrozný. Text smlouvy byl vyryt na stříbrnou tabulku, ta byla roku 1259 př. Kr. předána Ramessovi II. k veřejnému přečtení (které plnilo funkci jako dnes vyhlášení ve Sbírce mezinárodních smluv, dříve ve Sbírce zákonů) a k uložení před nejdůležitějšími bohy (čili jako dnes v archivu). Toto chetitské vyhotovení smlouvy v akkadštině s překladem do egyptštiny bylo uloženo u paty sochy slunečního boha v Héliopoli (město se egyptsky nazývalo Jonev nebo Iunu, Héliopolis je řecké označení tohoto města, dnes se na jeho území nachází káhirské předměstí). 20 Text byl vytesán v egyptském jazyce hieroglyfy také 17 Trevor Bryce, ‘The „Eternal Treaty“ from the Hittite Perspective’ accessed 7 November 2019, p. 6. 18 Margaret Oliphantová, Atlas starověkého světa: Po stopách významných civilizací dávných dob (Gemini 1993), p. 56. 19 Michael Schefzik, ‚Der Staatsvertrag zwischen Ramses II. und Hattušili III. – Der Älteste Friedensvertrag der Welt‘, in Harald Meller and Michael Schevzik (eds), Krieg: Eine archäologische Spurensuche (Theiss 2015), p. 239. 20 Staroegyptské město Jonev (koptské a biblické On) – viz John Baines and Jaromír Málek, Svět starého Egypta (Knižní klub 1996), str. 173.

21