POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

Josef Mrázek se v šesté kapitole zabývá otázkou, zda Rada bezpečnosti (RB) OSN může být předmětem nějakého omezení svých pravomocí podle kapitoly VII. Hlavním tématem kapitoly je možnost „soudní revize“ aktů Rady bezpečnosti prostřednictvím Mezinárodního soudního dvora (MSD). Vztah mezi oběma hlavními orgány, Soudem a Radou, je komplexní a týká se výkonu souběžných pravomocí. Pravomoci RB po- dle kapitoly VII musí být vykonávány ve shodě s účely a principy Charty OSN. Ani Charta ani Statut MSD nezmocňují Mezinárodní soudní dvůr k provedení revize re- zolucí Rady bezpečnosti. MSD nemá výslovnou pravomoc prohlásit rezoluce RB „ul- tra vires“ a za neplatné. Nicméně je zřejmé, že MSD v několika právních případech připustil možnost svého právního přezkumu, zejména v kauze Lockerbie. MSD není žádným „odvolacím“ soudem, nicméně má pravomoc přezkoumat rozhodnutí RB, pokud posuzuje určitý právní případ. MSD je oprávněn v souladu s mezinárodním právem posoudit každou právní záležitost, která je mu právní cestou předložena. MSD též vydává poradní posudky, bez právně závazných účinků. Rada bezečnosti požádala o posudek pouze v jediném případě, a sice v kauze Namibia . Otázka, zda MSD má pravomoc revidovat legalitu rozhodnutí RB, zůstává stále velice kontroverzní. Mnoho let experti mezinárodního práva nepřipouštěli možnost soudního přezkumu rezolucí RB. V poslední době lze pozorovat jistý posun ve prospěch názoru, že MSD může mít omezenou pravomoc soudního přezkumu. Pouze revize Charty by mohla přinést jasné řešení. MSD zůstává bezmocným, pokud jde o „přezkum“ rezolucí RB podle kapitoly VII. Je zřejmé, že pět stálých členů RB nemá zájem na rozšíření pravomocí Rady bezpečnosti. Sedmá kapitola, nazvaná Zatímní opatření v rozhodovací praxi Mezinárodního soudního dvora (zpracovala Zuzana Trávníčková), se zaměřuje na právní úpravu i praxi používání zatímních opatření ve sporných řízeních před Mezinárodním soud- ním dvorem. Shrnuje dosavadní vývoj pravidel, jimiž se projednávání a rozhodování o zatímních opatřeních řídí a která lze mimo čl. 41 Statutu MSD nalézt v Jednacím řádu Dvora a především v judikatuře. Při několika příležitostech připomíná případ LaGrand , kde bylo za vypjatých okolností navrženo a posléze (bez vyslechnutí stran) vydáno zatímní opatření, které ovšem žalované USA nerespektovaly. Proto byla během projednávání sporu Německem vznesena otázka závaznosti zatímních opatření a Soud se k ní v rozsudku z 27. července 2011 obsáhle a jednoznačně vyjádřil. Kvantitativní analýza, která je součástí kapitoly, zkoumá, zda se od roku 1951 (první výskyt návrhu na zatímní opatření) nějak změnila četnost a úspěšnost návrhů na zatímní opatření a zda lze zaznamenat relevantní změnu rychlosti, se kterou navrhovatelé se zatímními opatřeními přicházejí (počet dnů mezi podáním žaloby a podáním návrhu na zatímní opatření) a nějaký trend v době, kterou na rozhodnutí potřebuje Soud. V celkovém pohledu pak zjišťuje, zda a jak se mění podíl případů, v nichž jsou navrhována zatímní opatření, na celkovém počtu sporů předkládaných MSD a zejména, zda potvrzení závaznosti zatímních opatření v roce 2001 vedlo k výraznějšímu nárůstu poptávky států po nich.

13