POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

chu představuje řada více či méně úspěšných návrhů v letech 1920–1928 (Smlouva o vzájemné pomoci 1923, Ženevský protokol 1924 nebo Locarnské dohody 1925), ale především přijetí Pařížského paktu v roce 1928 (Briand-Kelloggův pakt). Emil Ruffer otevírá ve třetí kapitole otázku ukončení činnosti a likvidace Společnosti nrodů. Společnost národů (SN), založená v r. 1919 na základě Pařížské mírové konfe- rence, byla prvním globálním pokusem o omezení použití síly v mezinárodních vzta- zích a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a řešení sporů mírovými prostřed- ky. Ve svém ambiciózním poslání bohužel selhala a nedokázala zabránit rozpoutání 2. sv. války. Nicméně SN pokračovala ve své činnosti, byť značně omezené, ve svém sídle v Ženevě po celou dobu války pod vedením irského generálního tajemníka Seána Lestera (zvolen v r. 1940) až do r. 1946, kdy na jejích „troskách“ vznikla Organizace spojených národů (OSN). Poslední Shromáždění SN proběhlo 18. dubna 1946 a při- jalo rezoluci, jež stanovila zánik SN k 19. dubnu 1946 s výjimkou 9členné Likvidační komise, která pak pracovala dalších 13 měsíců ve spolupráci se zástupci OSN na vy- pořádání a převodu veškerého majetku na OSN a rozpustila se až 31. července 1947. Poslední tečkou za existencí SN byl opulentní koktejl, pořádaný pro zbývající zaměst- nance jejího sekretariátu a zaměstnance kanceláře OSN v Ženevě. Pavel Šturma se ve čtvrté kapitole zabývá pravidly o řešení sporů v práci Komise OSN pro mezinárodní právo. Výsledky práce ILC totiž ukazují poměrně pestrý obraz ustanovení o řešení sporů. Je skutečností, že v minulosti se Komise soustředila na ma- teriální pravidla a většinou ponechala formulaci klauzulí o řešení sporů spíše státům, zastoupeným na Valném shromáždění OSN nebo na diplomatické konferenci. Výraznou výjimkou jsou zde Vzorová pravidla pro rozhodčí řízení. V posledních letech ale Komise prokázala narůstající zájem o procesní aspekty u některých svých témat. Jedním z vy- světlení může být skutečnost, že většina výstupů její práce nekončí jako úmluvy, ale v jiných formách. Tento trend, jak se zdá, potvrzuje nejen návrh závěrů o kogent- ních normách obecného mezinárodního práva ( jus cogens ), ale také pokračující debata o procesních pravidlech a zárukách v tématu „Imunity státních představitelů z cizí trestní jurisdikce“. Cílem páté kapitoly, kterou zpracovala Katarína Šmigová, je podívat se na mírové ře- šení sporů z hlediska preventivních opatření. Pátá kapitola se proto soustřeďuje na pře- zkoumání zpráv generálních tajemníků OSN, které mohou působit jako programové vyhlášení největší celosvětové organizace, jejímž cílem je udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Tato tzv. programová prohlášení se postupem času z velké míry přetransformovávají do rezolucí hlavních orgánů OSN a jejich činnosti, stejně jako činnosti členských států. Preventivní opatření se tak postupně staly imanentní součástí rozhodovacího i výkonného procesu na multilaterální i vnitrostátní úrovni. Druhá část monografie se soustřeďuje na činnost Mezinárodního soudního dvora, který hraje v řešení mezinárodních sporů nezastupitelnou roli.

12