POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

7. Spor existuje, je-li na základě důkazů prokázáno, že žalovaný stát věděl ( was aware ) nebo nemohl nevědět ( could not have been unaware ) o tom, že se proti jeho názorům jasně staví žalující stát. 13 Výslovné zahrnutí kritéria „vědomosti“ ( awareness ) mezi nutné podmínky existence sporu vyneslo rozsudku Dvora značnou kritiku. Její zdroje lze nalézt uvnitř této insti- tuce i mimo ní. Argumenty kritiků byly různé a není mým cílem pokoušet se o jejich syntézu. Změřím se pouze na dvě námitky, které – jedna, druhá nebo obě – byly za- stoupeny v individuálních stanoviskách členů Dvora, kteří s rozsudkem nesouhlasili, a rovněž představují hlavní hlediska, ze kterých byl rozsudek napadán doktrínou. Jde o námitky, podle kterých je nutné odmítnout požadavek vědomosti jakožto kritérium subjektivní a jakožto kritérium nové. 2. Námitka subjektivity Námitku týkající se subjektivní povahy kritéria vědomosti je možné formulovat následujícím způsobem. Stanové kritérium vědomosti odkazuje k vědomí subjektu práva, tedy žalovaného státu. Otázka jeho splnění závisí na posouzení jeho vnitřního stavu. Ten ale z definice uniká možnosti objektivního zkoumání. Psychologické stavy či procesy států (pokud něco takového vůbec existuje) proto nemohou být rozhodným kritériem pro posouzení existence sporu. Z těchto důvodů je stanovení kritéria vědo- mosti také v rozporu s dosavadní judikaturou Dvora, podle které existence sporu musí být určena objektivně a výhradně na základě přezkumu faktů. Výstižně tuto námitku formuloval soudce Yusuf: „ Je tomu vskutku poprvé, co se subjektivní prvek stal součástí hodnocení Dvora ohledně existence sporu. Jak bylo uvedeno výše, judikatura Dvora vždy považovala existenci sporu za něco objektivního. [...] Úkolem Dvora je na základě před- ložených důkazů určit, zda nastal konflikt právních názorů, a ne se zabývat vědomím, vnímáním a jinými mentálními procesy států (pokud státy nějaké mentální stavy vůbec mají) s cílem dozvědět se, jaký je stav jejich vědomosti. “ 14 Mám za to, že odmítnout kritérium vědomosti jako subjektivní je sice svůdné, ale nikoliv opodstatněné. Pravda je, že právo se jako takové utváří v prostoru definovaném vztahy mezi lidmi. Intersubjektivita je proto jeho podstatnou vlastností. V definici práva a jeho pojmů není pro subjektivní kritéria místo. Co ale znamená, že je kritérium subjektivní? Ne každé kritérium, které se bezprostředně vztahuje k subjektu, a jeho použití proto vyžaduje hodnocení osobní situace či postavení daného subjektu, se vy- myká možnosti intersubjektivního posouzení. Kritéria jako utrpení, újma atp. jsou 13 Ibid., I.C.J. Reports 2016, p. 850. 14 Ibid., I.C.J. Reports 2016 , p. 866 (Dissenting Opinion of Vice-President Yusuf); Viz též I.C.J. Reports 2016, p. 901 (Dissenting Opinion of Judge Bennouna). Ze stejného hlediska brojil proti rozsudku i Andrea Bianchi: „[I]t is a bit odd, and not terribly persuasive, that after holding that a dispute must be ascertained objectively as a matter of substance and not of form, one should rely on the entirely subjective psychical criterion of awareness. “ Bianchi, A., Choice and (the Awareness of) its Consequences: The ICJ’s “Structural Bias” Strikes Again in the Marshall Islands Case, AJIL Unbound , vol. 111, 2017, s. 83.

107